Do roku 1914 vstupovalo skautské hnutí s dobrými vyhlídkami. Rostl o ně zájem nikoliv jen v Praze, ale i v jiných městech v Čechách a na Moravě (příloha 39) a skautské oddíly pracovaly i mimo sféru vlivu SČSPTVM. Mnohé mimopražské junácké oddíly a družiny byly však v nezáviděníhodném postavení a působily i starosti skautskému odboru Svazu spolků. Pokud byly vedeny učiteli a profesory, pracovaly jakž takž pod autoritou školy, i když jejich samospráva, čilá mimoškolní činnost a zejména toulky přírodou nebyly školským úřadům po chuti. Horší to bylo u oddílů, vedených pracovníky jiných profesí; jejich činnost byla v podstatě nezákonná, poněvadž právně nezaštítěná, tím snadno napadnutelná c.k. úřady a navíc spojená s velkým rizikem vedoucích, zejména v případech možných úrazů junáků.

Byly tu i oprávněné obavy, že by takové "neodvislé" oddíly mohly být zlákány ke vstupu nebo alespoň ke spolupráci se vzpomenutým Österreichischer Prfadfinderbund(em), nebo se dostat ve své činnosti na scestí a tím ohrozit dobrou pověst junáctví. Ostatně, ani úředně registrovaný Kroužek skautů v Třebechovicích pod Orebem neměl pocit bezpečné půdy pod nohama a z vlastní iniciativy hledal cestu, jak se sdružit s pražským vedením (příloha 40).

Svazu spolků přibývalo jak starostí, tak odpovědnosti. Když se začalo ukazovat, že agenda skautského odboru přerůstá agendu patronátního spolku, byl dán vedením SČSPTVM popud k osamostatnění odboru a k jeho přeměně ve zcela nezávislý právní subjekt. Mělo se tak stát v příhodné době a nově připravovanému spolku bylo přislíbeno, že dostane do vínku zdarma veškerý skautských inventář.

Za příhodnou dobu se považovalo období před ukončením školního roku 1913/14, do něhož byla naplánována a absolvována již vzpomenutá přednáška v Obecním domě s několika dalšími veřejnými vstoupeními junáků, jimiž byla opravdu připravena půda k založení první svéprávné skautské organizace v Praze, jejíž stanovy byly předloženy ke schválení c.k. místodržitelství dne 18. května 1914. Jménem přípravného výboru podepsali příslušné podání MUDr. Čeněk Klika, MUDr. Miloš Klika a A. B. Svojsík.

Poněvadž tiskem vydané stanovy jsou dnes prakticky nedosažitelné, vybral jsem z jejich originálu - ostatně značně poškozeného, deponovaného ve státním ústředním archívu v Praze - některá jejich ustanovení, objasňující činnost a poslání spolku, které nebyly vždy v souladu se školským řádem.

Hlava I.: Jméno a účel spolku:

Spolek slově "Junák - Český skaut" a zřizuje se na místě skautského odboru "Svazu českých spolků a přátel pro tělesnou výchovu mládeže" (kde existoval od roku 1912), na vyzvání ústředního výboru Svazu a za souhlasu odboru. Zřízen jest na zavádění, řízení, prohlubování a studium i propagaci junácké výchovy české mládeže obojího pohlaví v stáří od 10 do 18 let.

Hlava III.: Rozsah působnosti a prostředky

Na podporu své činnosti je spolek oprávněn:

3) pořádati přednášky, výstavky, kursy a veřejná vstoupení z oboru junácké výchovy,

4) pořádati sjezdy junácké a slavnosti,

5) vysílati junáky na pomoc při významných slavnostech zejména národních a k dobročinnému účelu pořádaných,

9) zřizovati a sdružovati odbory pro junáckou výchovu kdekoli v král. Českém,

10) pečovati o literaturu výchovou junáckou se obírající a jí napomáhající, vydáváním odborných spisů a časopisů.

Hlava IV.: Členové spolku

a) Členem činným státi se může, kdo je nejméně 18 r. stár, bezúhonný a pracovati si přeje na výchově junáctva českého, ať prakticky, ať teoreticky.

Hlava V: Povinnosti členů

4) Členové činní mimo to jsou povinni zúčastňovati se porad vůdcovských.

Hlava VI.: Práva členů

Navštěvovati tábory a klubovny družin a oddílů junáckých.

Hlava VIII.: Výbor

Správu spolku vede výbor, který sestává ze starosty, dvou jeho náměstků, vrchního vůdce a jeho zástupce, který volí se k návrhu vůdcovského sboru spolku a desíti valnou schůzi zvolených členů.

Úkolem výboru je:

2) přijímati členy,

5) rozhodovati o kvalifikaci vůdců,

6) pečovati o vzdělání vůdců, přijímati je a propouštěti, konati zkoušky vůdcovské,

7) obstarávati dozor nad oddíly a družinami,

9) rozhodovati po uvážení důvodů, smí-li vůdce vyměniti si oddíl,

10) sestavovati řády pro klubovny, tábory, kolonie, vycházky apod., kterými by se život junácký říditi mohl, řády zkušební a jiné, jichž potřeba nastane, činiti opatření pro veřejná vystoupení.

Hlava XI.: Sbor vůdcovský

Sbor vůdcovský, jehož členy jsou všichni výborem spolku uznaní a ustanovení vůdcové, schází se za předsednictví vrchního vůdce, popřípadě jeho náměstka k poradám v obdobích (text není čitelný, pozn. R.P.) rokuje a usnáší se o prostředcích junácké výchovy, junáckých veřejných vystoupeních, pořádání výstav, sjezdů, provádí zkoušky junáků a obstarává ostatní technickou stránku výchovy junácké. Rozsah působnosti a jednání jeho řídí se řádem, který sbor sám si vypracuje a který výborem spolku schválen byl.

Hlava XIII.: Tábořiště, klubovny

Každý oddíl má právo ze svých prostředků zříditi si klubovnu a svůj tábor. Místo náleží té družině nebo oddílu, který je dříve vyhledal.

Hlava XIV.: Jmění oddílu

Jmění peněžité, nebo jiné (stany, nástroje a jiné pomůcky), jehož družina neb oddíl nabyl věnováním, neb společným úsilím členů jest majetkem družiny nebo oddílu, zanikla-li však družina (oddí1), nemůže být mezi členy oné družiny neb oddílu rozděleno, nýbrž jest majetkem spolku, jehož výbor může jim ve prospěch jiných družin (oddílů) volně nakládati.

Hlava XVII.: Záštita spolku

Na podporu své činnosti může spolek jmenovati vlivné osoby čestnými členy a činovníky, což děje se na valné hromadě spolku po náležitém odůvodnění se strany výboru.

Hlava XVIII.: Schůze skautských ústředí českých

"Junák-Český skaut", jakožto první česká organizace skautská, má povinnost starati se o jednotnost celého českého skautingu ve všech podstatných rysech a svolává za tím účelem nejméně jednou do roku schůzi zástupců všech českých korporací zabývajících se výchovou touto. Do této schůze, již řídí předseda nebo vůdce spolku, vysílají všechny skautské korporace po jednom zástupci za každý oddíl junáků. Na ní jednati se má o přítomném stavu výchovy junácké vůbec a řeší se otázky z něho vyvěrající. Kdyby vybudována byla během času organizace skautská u nás tak, že by vznikly vyšší její organizační články, odpadne tento odstavec stanov vstupem spolku "Junák - Český skaut" do této organizace.

Chtěl bych ještě dodat, že ve schválených stanovách spolku JČS není nikde zmínka o právu nosit zvláštní cvičební nebo spolkový kroj, tím méně pak o jeho zákonné ochraně. A není tam také nikde uvedeno, že mládeži, spolkem vychovávané, je dovoleno nosit dlouhé tyče, nože a sekerky. Uvádím to proto, že v ústředním státním archívu jsou uloženy dotazy některých mimopražských policejních ředitelství, která měla o tyto skutečnosti zájem a v okruzích svých působností pak zakazovala nošení junáckých krojů i výzbroje. Stejně tak si počínali i mnozí ředitelé tehdejších středních škol.

K ustanovení spolku Junák-Český skaut došlo v posledním mírovém měsíci roku 1914, dne 15. června (příloha 41). Vůdcové pražských i mimopražských oddílů spolu s přáteli junáctví se sešli v Umělecké besedě v Jungmannově ulici v Praze, kde vyslechli úvodní slovo odb. inspektora Jos. Klenky "Vývoj výchovy tělesné za posledních sto let" a přednášku A.B.S. "Počátky a nejbližší úkoly českého skautingu". Potom zvolili starostu spolku MUDr. Čeňka Kliku, místostarosty se stali významní školští pracovníci Fr. Bílý a Josef Klenka, oba zemští inspektoři, a vrchním vůdcem prof. A. B. Svojsík. Ve výboru spolku bylo dalších šest pedagogů z povolání, mezi nimi též univ. prof. Dr. František Čáda (příloha 42).¹⁾

Aby mělo vedení Sokola záruku, že se v novém spolku nebudou vytvářet protisokolské tendence, byl s jeho souhlasem zvolen do výboru i vrch. Ing. J. Kavalír, náčelník pražské sokolské župy a předsedou čestné rady dokonce JUDr. Jindřich Vaníček, advokát a pozdější dlouholetý náčelník ČOS ²⁾. Svojsík totiž stále doufal v revizi postoje Sokola k junáctví - vždyť byl pověřen vedením kursu pro výchovu životem v přírodě, který plánovala ČOS o prázdninách toho roku. Návrh stanov byl c.k. místodržitelství v Praze předložen 18. 5. 1914. Týž orgán tyto stanovy 30. 5. 1914 schválil.

Nově zvolený výbor se ujal ihned řízení spolkových záležitostí, z nichž na prvém místě byla řádná příprava prázdninových táborů.

Bylo jich naplánováno a zajištěno dokonce víc než roku minulého. Prof. A.B.S. uvádí ve své zprávě o činnosti spolku JČS v prvém roce ¹⁾, že počátkem prázdnin byly zahájeny tábory těchto pánů (bratrství tehdy zavedeno ještě nebylo): ředitele Půlkrábka a Walda u Plané nad Lužnicí, Marka u Malšic, Wildmanna rovněž u Plané, ing. Beneše u Jindřichova Hradce, Kouby v Zámělí u Potštýna, Jaroslava Nováka u Libčic nad Vltavou, prof. Eliáška u Přiběnic, Ossendorfa u Lhoty, Svojsíka a Jaroslava Plasse u Bratroňova pod Lipnicí. Řada dalších táborů měla zahájit činnost později, podle dovolené jejich vůdců. A jak uvedu později, tábořily v sledovaném roce i oddíly mimopražské.

Do všeho toho radostného snažení uhodil však blesk. Dne 26. července 1914 byla vyhlášena částečná mobilizace, dva dny nato vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. 31. července byla vyhlášena všeobecná mobilizace a v krátkém čase vzplál požár evropské a později světové války.

Nebylo ani třeba vydat pokyn k ukončení táborů a hoši se vraceli do svých domovů, poněvadž naprostá většina vůdců nastupovala do vojenské služby. Pokud je zaznamenáno, zůstaly v činnosti jen čtyři tábory: ředitele Půlkrábka (po celé prázdniny), vůdce Kouby u Potštýna (do 28. srpna), vůdce Jar. Nováka u Libčic nad Vltavou (do 23. srpna) a Svojsíkův tábor u Vorlovské myslivny pod Lipnicí. Tábory plánované na měsíc srpen se ovšem neuskutečnily.

Kolik obětavosti bylo třeba k tomu, aby jmenované oddíly tábor dokončily, poznáme za zachovaného záznamu bratra Jar. Nováka. Píše ²⁾: "Ihned po vyhlášení mobilizace musil jsem do Prahy (byl zaměstnán na polic. ředitelství, pozn. R.P.), a tak se tábor musel obejít bez mého vedení. Dráhy nejezdily, ale tehdejší nadšení překonávalo všechny překážky. Když po několika dnech mohl jsem opět opouštěti úřad, jezdil jsem po dopolední službě elektrikou do Stromovky a odtud pěšky přes Troju a Klecany putoval denně 20 km do Libčic. Ráno jsem vstával o půl čtvrté, abych stihl parník, který se pomalu táhl proti proudu do Prahy. Když potom začaly opět jezdit vlaky, bylo vše již snadnější. Ukázalo se, že i ve válečné době může tábor klidně žíti a hoši byli velmi hrdi na to, že vytrvali".

Po předčasném ukončení táborů zůstávali někteří skauti v okolních obcích a pomáhali v zemědělství, kde bylo po nástupu hospodářů do vojenské služby třeba každé mužské ruky. A že prožívali různá dobrodružství v práci i mimo ni, o tom přináší zprávičku týdeník Hlasy z Posázaví, roč. VI., čís. 43. z 20. 8. 1914:

"Jak v Keřkově u Přibyslavi chytali srbské špehouny. - V těchto dnech zasteskli si dva z výpravy skautské v Sázavě u Přibyslavi a vypravili se pěšky do Prahy. V Keřkově chtěli se napíti a udělali si z papíru kornouty, aby si nabrali vody. Kdosi je uviděl a rozkřikl, že otravují studně. Místní policajt podezřelé jinochy s nápadně velikými skautskými klobouky zatkl, zavřel do stodoly a s nabitou puškou stál "na vartě". Teprve přibyslavský závodčí četnický, pro nějž ihned bylo voláno, vyprostil skauty z nemilé situace. Oba hoši měli legitimace a potvrzení od místního starosty, že byli na polní práci."

Je škoda, že se z prázdninových táborů toho roku nedochovala téměř žádná dokumentace. Čestnou výjimkou jsou tři snímky ze Svojsíkova tábora, z nichž jeden uvádím.

Tuto hamletovskou otázku si muselo položit vedení spolku JČS ihned po vyhlášení mobilizace a zejména krátce nato v situaci, kdy sotva ustavené ústředí skautské výchovy obdrželo - podobně jako jiné české spolky - dopis c. a k. místodržitele hraběte Thuna, vyzývající skauty k součinnosti.

Byly jen dvě cesty, napsal později A.B.S.¹⁾ "Buď ustat v činnosti a začít za neznámých poměrů a neznámých okolností po letech znovu, nebo najít přijatelný modus vivendi (snesitelný způsob spolužití), aby čest zůstala uchráněna a součinnost s ostatním světem "rakouským" zdánlivě zachována". Po důkladném rozboru situace a po poradách s mnoha vynikajícími osobnostmi našeho národa rozhodl se výbor JČS pro pokračování v činnosti i ve válečné atmosféře a stanovil pro ni tyto zásady: a) starat se o skauty, jichž otcové narukovali, a nastoupit okamžitě do pomocných služeb, zejména v zemědělství, kde byly žně v plném proudu a hospodáři odcházeli na vojnu, b) chránit národní ráz skautingu, rozvíjet jej jak jen možno a sbírat zkušenosti pro pozdější lepší časy, c) v souhlase s junáckým slibem a zákonem provádět během války pouze služby humánní, d) vyhnout se jakékoliv činnosti, která by podporovala válku.

V duchu této směrnice byla počátkem srpna zřízena "Pomocná sekce českých skautů" (příloha 43), jejímž vedením byl pověřen A.B.S., povolaný ihned z tábora pod Lipnicí. Městská rada pražská dala pro tento účel k dispozici stálou místnost v městském fyzikátě na Staré rychtě v Rytířské ulici, která se přeměnila brzy v trvalou skautskou kancelář. Druhá místnost byla v Bartolomějské ulici proti policejnímu ředitelství.

Činnost skautů byla v druhé polovině prázdnin jak bohatá, tak záslužná a hlavně vytrvalá, a je podrobně vylíčena v "Junáku" ²⁾. A poněvadž není světla bez stínu, je v článku také zmínka o rubu této v jádru jistě ušlechtilé akce. Autor píše: "Tu a tam objevila se naproti tomu snaha těžiti z mládeže. Byla učiněna včas opatření, aby se tak státi nemohlo, a aby nebylo ochoty mládeže samé snad zneužito na neprospěch osob nezaměstnaných. Objevily se v tom ohledu i výtky v dělnických listech, jež ale ustaly, když byly o pravém stavu věci náležitě informovány. Mnoho skautů pomáhalo na žních u příbuzných. Pokud přihlásili se u nás nezaměstnaní dělníci, byli ihned posláni na volná místa u rolníků a ve dvorech, ze studentů dána přednost těm, kteří válkou ztratili podporu otcovu apod".

Když bylo rozhodnuto pokračovat v činnosti a rozvíjet ji v souladu se schválenými stanovami, bylo také nutno vytvořit předpoklady pro úspěšný chod spolkového

Důležité ale bylo, že se provedla rychle alespoň ta spolková opatření, která umožňovala mládeži shromaždovat se ve větším počtu, manifestovat nějak svoji příslušnost k hnutí a při zvyšující se policejní kontrole osob prokazovat se spolkovou legitimací. Mám na mysli především určení symbolu spolku, jeho vlajky, úředního razítka, členského odznaku a průkazu, bez nichž nebyla možná ani jejich služba v "Pomocné akci".

Symbolem spolku zůstala černá psí hlava, hledící doleva, s vyplazeným jazykem, jak ji junákům nakreslil Mikoláš Aleš již v roce 1912.

Velikost a úprava vlajky nebyla přesně stanovena (mnohdy to byl dokonce praporec či štít), byla však vždy bílá se spolkovým symbolem uprostřed.

Spolková razítka byla dvě.

Úřední bylo obdélníkového tvaru, rozměrů 40 x 25 mm, v jeho levé třetině byl symbol spolku na štítě a pod ním heslo skautů "Buď připraven", v pravé části pak ve třech řádcích název JUNÁK-ČESKÝ-SKAUT. Bylo to původně razítko skautského odboru SČSPTVM (porovnej přílohy 30, 42 a 43), a proto mohlo být použito již druhý den po ustanovující valné schůzi na podání policejnímu ředitelství v Praze.

Razítko sloužící vnitřní potřebě mělo tvar rovnoramenného trojúhelníka o základě 60 mm a rameni 42 mm, na štítku, umístěném v ose souměrnosti, byl týž symbol jako na razítku úředním, podél levého ramene trojúhelníka pak nápis ČESKÝ a podél pravého ramene v prvním řádku SKAUT a pod ním JUNÁK (příloha 44).

Mládež do 18 let nesměla být členy spolku, a proto dostávala jen potvrzení o tom, že je skautem té a té družiny, oddílu v tom jistém místě. Tato ověření (legitimace), tištěná na obdélníkovém kartónku nazelenalé barvy, rozměrů 112 x 65 mm, se vydávala vždy na jeden rok. Text a úprava je zřejmá z přílohy 44.

Členský odznak - prvý junácký odznak vůbec - měl tvar rovnoramenného trojúhelníka o základě 24 mm a rameni 30 mm. Byl to vlastně stylizovaný hrot šípu, na němž byla postava atleta se sedícím sokolem u boku a nápis JUNÁK ČESKÝ SKAUT. Odznak byl v trojím provedení: vůdcovský (žlutý či zlatý), prvotřídní (bílý či stříbrný) a druhotřídný (mosazný). Jeho autorem byl mladý sochař Haškovec. Podle nápisu na zadní straně odznaku: Patent 59288, KARNET/KYSELÝ, Praha XV.) byl domácí výroby a nikoliv z Anglie, jak se mylně tvrdívalo. Reprodukci odznaku přináší titulní stránka této studie.

Podle stanov spolku JČS byli členy vůdcovského sboru všichni výborem uznaní a ustanovení vůdcové, v jejich rukou bylo nejen praktické provádění skautingu, ale i rozvíjení teorie junácké výchovy. Toto kolegium, rozšířené o zástupce vůdců a časem i o starší rádce, nastupující na místa vedoucích, povolávaných na vojnu, scházelo se po celé válečné období celkem pravidelně jednou týdně na Staré rychtě za předsednictví A.B.S. a odvedlo za tu dobu poctivé dílo.

Z úkolů, spadajících do jeho kompetence, jako volba vhodných prostředků junácké výchovy, organizace junáckých veřejných vystoupení, pořádání výstav a sjezdů, provádění junáckých zkoušek všech druhů a všech stupňů apod., byly uskutečněny - jak uvedeme v dalších kapitolách - beze zbytku všechny. A poněvadž ve válečných podmínkách nebylo možné zajistit plnou a samostatnou činnost výboru JČS, musel vůdcovský sbor plnit i úkoly vyhrazené výboru, jako rozhodování o kvalifikaci vůdců a péči o jejich vzdělávání, vypracování zkušebních i jiných řádů, vydávání odborné literatury i časopisu, zakládání mimopražských odborů JČS pro junáckou výchovu, udržování kontaktů s ostatními skautskými ústředími, pracujícími mimo rámec JČS aj.

Každý z těchto čestně splněných úkolů - až na jedinou výjimku - měl charakter základního kamene, jejichž soubor vytvářel pak solidní základy poválečného československého junáckého hnutí.

Tím jediným úkolem, o jehož "čestném plnění" byly pochybnosti, byly služby podle třetího a pátého článku III. hlavy stanov spolku JČS, jež ukládaly "pořádati veřejná vystoupení z oboru junácké výchovy a vysílati junáky na pomoc při významných slavnostech, zejména národních a k dobročinnému účelu pořádaných." Různost názorů, která by bývala úspěšně překlenuta na půdě nepočetného výboru spolku vedla na širokém fóru vůdcovského sboru k ostrým konfliktům, o jejichž průběhu a výsledku ještě pojednám.

A nyní podrobněji o jednotlivých úkolech a událostech.

A) Základy junácké výchovné stezky

Když byl u nás zásluhou Čádovou definován skauting jako moderní, tj. pokrokový systém mimoškolní výchovy mládeže od 10 do 18 let - tehdy zejména hochů - a naznačen jeho výchovný cíl, bylo třeba se rozhlédnout a zjistit, byly-li u nás v té době vhodné prostředky k jeho dosažení. Naznačil jsem již dříve, že neexistoval spolek ani instituce, která by se touto službou dětem zabývala, a tak ani Sokol, ani ostatní tělovýchovné a sportovní spolky, ba ani škola nemohly pro práci s dětmi v přírodě nabídnout víc než několik tělocvičných her.

Svojsíkovi a jeho spolupracovníkům proto nezbývalo, než uchýlit se k angloamerickému vzoru a doporučit zájemcům o český skauting k prověření jak ideovou (zákon, heslo a slib), tak technickou část (požadavky kladené na junáka různého stupně) baden-powellovského výchovného systému. A proč také ne, když nám Drtina s Čádou zdůrazňovali i v pozdějších letech, že věda a výchova překračují hranice států a že je zbytečné, objevovat již objevené? Ostatně nezáleželo ani tak na liteře výchovných norem a osnovách praktického skautingu, jako spíše na duchu, jímž byly prostoupeny.

Badenpowellovský skauting měl, jak víme, složku mravní a složku technickou. V té mravní byl v podstatě skryt cíl výchovy; proto byla vždy pokládána za fundamentální. Prvky praktického skautingu měly charakter výchovných prostředků a ač byly v té době chlapcům líbivé a atraktivní, nebyly podstatné. Již první skautští vychovatelé poznali, že mnohé z nich nebyly všem přijatelné (například dětem tělesně handicapovaným), že jejich rozsah i obsah se časem měnil, to vše v souladu s "otevřeností skautské výchovy".

Termín "skautská výchova" měl své oprávnění v kruzích dospělých lidí a zejména profesionálních pedagogů, hochům však zněl hluše. Jim byl blízký Setonův "muž na stezce", odkázaný jen na sebe sama a svého psa, muž prožívající úchvatná dobrodružství, zocelující se zdoláváním překážek, šťastný po výstupu na vrchol hory a dívající se do slunce a do dálek. Junáci proto neplnili výchovný systém, ale kráčeli junáckou stezkou, od nováčka přes junáka druhého a prvého stupně až k rádci a vůdci.

Pokusím se vylíčit jednotlivé úseky této podivuplné junácké stezky, jimž se říkalo stupně junácké zdatnosti.

Mravní složka junácké výchovy

V kapitole 1. jsem se dovolával názoru Čádova, že všechny výchovné klady junácké stezky vyplývají z vážného pojímání "skautského desatera přikázání", jehož znění je tam uvedeno. I když je pravda, že jeho formulace junáckého zákona je velmi šťastným překladem anglického originálu ¹⁾, řekli jsme, že podstatný byl jeho

Nakolik se to Svojsíkovi podařilo, mohli posoudit jen současníci.

Typ českého junáka neformoval svým výkladem zákona a jinak jen A.B.S., i když jeho podíl byl nejvýraznější. Jak víme, mezi propagátory skautingu byly i desítky dalších nadšenců, z nichž některé již známe a k nimž bych chtěl na tomto místě přiřadit i všechny vůdce pražských oddílů, na něž Svojsík i trochu žárlil, neboť oni byli živými vzory svěřeným chlapcům. Z mimopražských pedagogů z povolání, kteří byli současně aktivními vůdci junáckých oddílů a o nichž bylo již v té době známo, že se počítali mezi stoupence socialismu, táhla hlubokou brázdu dvojice profesorů Miloš Seifert a Miloš Maixner, spoluautorů nám již známé "Kapesní knížky českých junáků".¹⁾

Mladá, nikoliv měšťácká generace junáckých pracovníků té doby očekávala, že autoři vykreslí odlišný typ českého skauta než Svojsík a že zejména vyloží junácký zákon z jiného, pokrokovějšího hlediska. Porovnáme-li však oba návrhy (příloha 45) shledáme, že se liší jen nepatrně ve stylizaci, obsah však zůstává týž. Nezamlčíme ovšem, že Seifertův výklad dvou mravních příkazů je přece jen pokrokovější než Svojsíkův. Svojsík totiž ukládá junáku - podle anglické předlohy - ve 2. článku zákona loajalitu i "k svým zaměstnavatelům", zatím co Seifert o zaměstnavatelích vůbec nemluví a požaduje oddanost k těm "o nichž je junák přesvědčen, že s ním dobře smýšlejí a budí v něm svým jednáním lásku a úctu". Podobně ve výkladu 7. článku o poslušnosti žádá Svojsík - podle téže předlohy - poslušnost "vůči rodičům, vůdcům a rádcům v družině a vůbec každému představenému bez výhrad", naproti tomu Seifert - Maixner jen "poslušnost vůči rodičům, vůdcům a učitelům bez odmluvy".

Můžeme tedy konstatovat, že v počátcích skautingu u nás, ba až do roku 1918, byl junácký zákon pokládán za souhrn obecně uznávaných mravních norem, formulovaných pozitivně a zcela odpovídajících mentalitě dětí a mládeže. Proti jeho textu i výkladu nebyly vznášeny námitky.

Skautské heslo

Heslo anglických skautů "Be prepared!", přeloženo do češtiny "Buď připraven!", zní příjemně a bylo u nás přijato bez váhání hned v počátcích junáctví. Také jeho výklad, zdůrazňující připravenost mravní i fyzickou, byl sympatický a neměnil se takřka po půl století.

Baden-Powells SCOUTING FOR BOYS, World Brotherhood Edition - Copyright 1946 by The British Boy Scouts Association, pg.xi.

Svojsík i Seifert shodně vysvětlovali, že a) připravenost duší (myslí) spočívá v poslušnosti, v promyšlení každého případu a ve vykonání činu v pravý čas, b) připravenost tělesná pak v otužilosti a všestranné tělesné zdatnosti.

Z jiných hesel, navrhovaných Svojsíkem, jako "Vlastní cestou: ", "Napřed povinnost - potom zábava!", "Vlast především! " se nevžilo žádné.

Slib junáků

Všechny skautské organizace světa - včetně českého junáctví - přijímaly hochy do svých řad až po obřadném složení slibu, jehož formule byla přejímána z Baden-Powellovy knihy "Scouting for Boys" a měla v anglickém originále toto znění:

"On my honour I promisethat I will do my best-

1. To do my duty to God and the King.

2. To help other people at all times.

3. To obey the Scout Law".

Svojsíkovi bylo zcela jasné, že v našich českých poměrech nemůže zůstat ve slibu ani plnění povinností k Bohu, ani věrnost k císaři a široké vlasti, mocnářství rakousko-uherskému, a proto ve svém návrhu tuto část prostě vypouští. Spokojuje se pouze a) s plněním veškerých povinností junáků i svých vlastních a b) s pomocí bližnímu ¹⁾, Seifet rozšiřuje slib o "věrnost ideálům své vlastní duše".

Zdá se, že v té době nebyla připisována junáckému slibu taková váha jako po válce a že se i jeho formulace v drobnostech měnila. Nelze dnes také bezpečně zjistit, kdy byla do textu slibu včleněna láska k vlasti. Z "Táborového deníku šestnáctiletého skauta Jiřího Wolkera" se však dovídáme ²⁾, že ve Svojsíkově táboře o prázdninách roku 1916 skládali nováčci - tehdy převážně studenti - slib že:

1. budou milovat vlast,

2. budou konat své povinnosti studentské,

3. v každém případě budou hledět přispěti bližnímu.

Je zajímavé, že se ve slibu nemluvilo o "životě pod junáckým zákonem", až na oficiálním tiskopise přihlášky z téhož roku je předepsána tato slibová formule, publikovaná ostatně již v roce 1915 ³⁾ pouze s tím rozdílem, že pořadí bodů 2. a 3. je zaměněno:

Slibuji na svou čest, že se všemožně přičiním:

1. Milovati vlast a sloužiti jí věrně v každé době.

2. Řádně plniti všechny povinnosti své vlastní a zachovávati zákony junáků.

3. Ze všech sil a v každé době prospívati bližním.

Rakouskému ministerstvu kultury a vyučování byl dobře znám text slibu anglických a jiných skautů, a proto rádo uvěřilo českým udavačům, že Svojsík organizuje český skauting protidynasticky a protiklerikálně. Nebýt úspěšného zásahu Dr. K. Kramáře u místodržitele, nebylo by snad ani junáctví vstoupilo v život.¹⁾

Jinak je třeba poznamenat, že i slib junáků byl přijímán tehdejší českou veřejností příznivě a že byl odborníky označován - ve spojení se zákonem a heslem - za pilíř junácké mravní výchovy.

Stupně junácké zdatnosti

Baden-powellovský skautský program kladl velký důraz na výchovu občanských ctností, včetně schopností posilujících zachování a bezpečnost impéria. Jedno ani druhé nebylo v našich poměrech žádoucí. Když Svojsík "vypustil z anglické předlohy ty složky, které by snad mohly přispěti k posilování rakouského občanského uvědomění nebo k rakouskému vojáctví", shledal, že může nabídnout českým skautům v podstatě málo. Však také jeho návrh požadavků na skauta druhé třídy (u Seiferta na skauta prvé třídy) počítal s pouhými 10 body (Seifert má dokonce jenom 9 bodů) a po skautu prvé třídy (u Seiferta druhé třídy) se žádalo rovněž splnění toliko 10 bodů, ostatně ani ne příliš obtížných pro skauty, tehdy vesměs studenty na výběrových středních školách, hlavně reálkách a gymnáziích (příloha 46).

Aby se junácký program doplnil a zpestřil, začal Svojsík se svými spolupracovníky, zejména s mladými vůdci, klást důraz na pobyt v přírodě, a na znalost všeho, čeho bylo třeba ke kratšímu i delšímu pobytu v ní. Nebylo v té době nijak vzácné tábořit o hlavních školních prázdninách až 6 neděl. Tak každý pochopí, že k tomu bylo třeba hlubokých znalostí kuchařských, dřevorubeckých, turistických, že bylo nutno ovládat čtení mapy, orientaci, zpravodajství, že bylo dosti času na pěstování tělocviku v přírodě, na sport, na koupání, že dlouhý pobyt v přírodě byl spojen se - stopováním, pozorováním a určováním rostlin, stromů, ptáků i zvěře.

Ve skautském programu té doby hrály dále podstatnou roli i tzv. "ruční či řemeslné práce", které byly pěstovány nejen na vycházkách a v táborech, ale i v klubovnách a doma.

Český skauting vstřebával do svého programu mnoho zálesáckých prvků, propagovaných Setonem. A byli to zejména první skauti, kteří si sami vynucovali jejich zařazení do stupňů junácké zdatnosti. Tak se stalo, že počátkem roku 1916 byl v pražském vůdcovském sboru sestaven, projednán a schválen nový, náročnější rozvrh druhotřídních a prvotřídních zkoušek, který byl po zveřejnění v "Junáku" vyhlášen jako závazný. Jeho text ²⁾ uvádím na straně 137 - 139.

Rozsah zkoušek druhotřídních

Má-li býti hoch uznán junákem II. tř., nechť prokáže že

1. jest alespoň půl roku nováčkem;

2. zná počátky a rozvoj junáctví v Čechách a organizaci naši;

3. zná důvody, proč je příslušníkem družiny (účel junácké družiny);

4. zná značky speciální mapy tak, aby dle ní dovedl popsati cestu do některého místa v okruhu tří hodin kol svého bydliště;

5. dovede rozeznati charakteristickou stopu mezi jinými průběhem 100 m, nebo popsati uspokojivě obsah jedné výkladní skříně (obchodnické nebo muzejní) ze čtyř, z nichž každou prohlížel; nebo při hře Kimově zapamatovati si 16 ze 24 drobných předmětů (kterých před tím ke svému cvičení neužíval), když si je byl minutu prohlížel;

6. dovede se orientovati v místě svého pobytu (udati místo na pláně, kde právě je a nejkratší cestu k určitým daným bodům, které také sám na pláně má vyhledati);

7. dovede načrtnouti situační plánek nejbližšího okolí klubovního, nebo jiného známého místa;

8. dovede v přírodě určiti za různých dob denních běžnými pomůckami strany světové a dle stran světových směr některého přímo běžícího dílu cesty (bez předchozího užití mapy);

9. zná železnice (v Praze též elektr. dráhy), které nejblíže jeho domova probíhají nebo ústí (nádraží) a jejich odbočky, a že dovede udati dle jízdního řádu kam vedou, a vyhledati nejrychlejší, nejlacinější a časově nejbližší spojení s některým místem alespoň 50 km od bydliště vzdáleným;

10. dovede vypraviti poštovní balíček (zabaliti, označiti, odeslati);

11. dovede rozdělati trvalý oheň pod širým nebem za suché pohody pomocí nejvýše dvou zápalek bez použití papíru;

12. dovede uvařiti večeři ke svému nasycení na polním ohni, ve vlastní misce, bez použití konzerv;

13. dovede vystavěti pro sebe stan bez hrubých nedopatření;

14. dovede vyspraviti trhlinu na látce skautského oděvu;

15. zná Morseovy značky pro každé písmeno abecedy a signalizování vlajkou;

16. zná tělo lidské v rozsahu, jak se žádá na žácích školy měšťanské;

17. dovede ošetřiti ránu;

18. dovede sbíti dvěma hřebíky dvě kolmo na sebe postavená prkénka asi 2 cm tloušťky a zase hřebíky vytáhnouti;

19. dovede nabrousiti nůž;

20. dovede vykonati obratně nejprostší domácí práce na udržení čistoty a pořádku;

21. dovede zpaměti provésti úhledně a účelně ze "Základů" vybrané cviky tak, aby tím celé tělo zaměstnal;

22. ujde skautským krokem 1 1/2 km nejdéle za 12 minut;

23. zná stromy a keře ovocné okolí svého bydliště a v porostlinách tamních a nejhojněji se vyskytující stromy a keře dle celkového vzezření a dle ratolestí;

24. zná hlavní období dějin své vlasti a svou kmenovou příslušnost;

25. vede řádně od vstupu svého do družiny záznam o svých příjmech a vydáních;

Při zkoušce druhotřídní zjistiti třeba, pokud významny jsou údaje o "sportech", jež hoch dle svého výkazu pěstuje.

Zkoušky provádí vůdce oddílu za klubovních rozhovorů a na vycházkách, výsledky zapisuje na list v oddílové matrice junáku vyhražený, a po dovršení zkoušky zakončí datovanou doložku, že junák zkoušku dokončil. Doložku zapíše též ve výkazu junákově.

Rozsah zkoušek prvotřídních

Zkouška prvotřídní vztahuje se na tyto předměty:

1. Vývoj skautingu. Skautská organizace. Junáctví v české historii. Ctnosti rytířské.

2. Skautský zákon, obsah jeho a stručné odůvodnění.

3. Čeho třeba znáti pro cestování (co vše lze vyčísti z jízdních řádů, co znáti má obecenstvo z dopravy železniční a poštovní).

4. Junácké značky ("Základy", str. 134).

5. Noční vycházka (pozorování učiněná).

6. Nejvýznamnější souhvězdí naší oblohy (hvězdy první velikosti), ve které době roční které z nich možno pozorovati. Poznati oběžnici.

7. Orientace v kraji za kterékoli doby denní nebo noční.

8. Dle mapy neznámé krajiny (speciální, 1: 75 000) v Čechách napsati popis dvouhodinové dané cesty.

9. Nejjednodušší výpočet výše a vzdáleností nepřístupných bodů.

10. Signalizování Morseovou abecedou vůbec, 16 písmen průměrně za minutu.

11. Doručiti zprávu ve hlídané krajině. Šifrování (mřížka).

12. Znáti nejhojněji se vyskytující ptactvo též po hlase, čtvernožce dle stop.

13. Čeho všeho možno si všimnouti na lidech, popsati spolehlivě osobu, kterou junák před 5 minutami potkal.

14. Kterak se hledá ztracená stopa?

15. Stavba stanu pro 5 i více osob (dva příklady z vlastní zkušenosti junákovy).

16. Zacházení s ohněm.

17. Rozsah stravovací na 2 dny pro 2 osoby prakticky provést (při táboření), užití masa a zeleniny.

18. Šest rozličných podstatně se lišících uzlů dle vlastní volby.

19. Zacházení s nožem, pilou, sekerou, pořízem (osníkem), nebozezem, dlátem.

20. Zběhlost v odhadování vzdáleností a výšek na metry, odhad počtu lidí, zvířat, stromů apod., odhadování času.

21. Hlavní pravidla zdravovědy.

22. První pomoc při úrazech. (Jak používati kapesní lékárny vlastní nebo oddílové.)

23. Počínání při panice (běžné případy).

24. Jedna hra cvičení pozorování, uzlování, tělocvičná.

25. Tělocvičný systém skautský (A.B.S.: Den v táboře junáků).

26. Tělesná zdatnost (dle stupňů věku a tělesné vyspělosti) - zvl. tabulka.

27. Junák v rodině, ve společnosti.

28. Musea, čítárny, knihovny v místě.

29. Prokázati, že nováčka, jejž sám získal vycvičil v čeho nováčkovi třeba.

30. Prokázati záznamem, kterak během půl léta se svými penězi hospodařil.

31. Z rozhovoru s junáky je patrna blahovůle ke druhům.

32. Znej alespoň dvě písně pochodové (sprošťuje se při nedostatku hudebního sluchu).

33. Junák předložiž vlastní výrobek z kteréhokoli oboru.

V instrukci pro tyto zkoušky se uvádí, že se jimi neukládá junákům břemeno, ale naznačuje pouze cesta k vlastnímu zdokonalení. Apeluje se na junáky, aby si uvědomili, že bez vlastního přičinění nedosáhnou úspěchu. A závěrem se konstatovalo, že pouze ti, kdo dosáhnou v junáctví nejvyšší mety, budou se moci odměnit za radosti, které v něm prožili a za ctnosti, v nichž se vycvičili.

Třebaže podmínky zkoušek byly zveřejněny před prázdninami (v květnu I916) nezdá se, že byly ihned respektovány. Alespoň Wolkerovy záznamy v deníku dokazují, že se zkoušelo nejen po staru, ale i mělce a s náležitým urychlením. Vždyť on sám přišel do Svojsíkova tábora jako nováček, složil tam slib, druhotřídku i prvotřídku a ještě byl "panem profesorem" vyzván, aby absolvoval zkoušku rádcovskou. Počítalo se tak samozřejmě, že po dosažení stupně provotřídního skauta bude junák sloužit jako rádce a později jako vůdce.

V prvních dvou letech trvání skautingu sdružovala se junácká mládež v malých výchovných skupinách - v družinách -, o něž se starali tělesně i duševně velmi vyspělí rádcové, v té době výlučně studenti. Aby mohli být instruktory svých mladších junáckých spolubratří, museli mít určité pedagogické vědomosti i zkušenosti ve skautských disciplínách. Proto bývaly pro ně pořádány kursy, někdy společně i pro vůdce, a byli soustavně vedeni k tomu, aby se vzdělávali sami a pracovali s družinami co nejsamostatněji. To přinášelo ovoce zejména v roce 1914, kdy většina oddílových vůdců odcházela na vojnu a na jejich místa nastupovali nejschopnější rádcové.

Být rádcem družiny bylo ctižádostí každého schopného junáka. A tak vývoj směřoval k tomu, že se rádcovství považovalo za prvý stupeň vůdcovské služby a vyžadovala se pro ně určitá kvalifikace. Stupně junácké zdatnosti byly tak rozšířeny o zkoušku rádcovskou, jejíž požadavky byly v roce 1916 formulovány takto:¹⁾

Obsah zkoušek rádcovských:

1. Význam skautingu.

2. Vedení schůzek družinových. Skautské zvyklosti (tj. způsoby chování, formality). Pochodové útvary junácké.

3. Příznaky povětrnostních změn.

4. Souhvězdí oblohy (nakresliti polohu hlavních hvězd).

5. Strany světové dle Měsíce, instinktivně na neznámém místě spolehlivě určiti.

6. Načrtnouti způsobem kartografických (zhruba) cestu 8 km dlouhou po silnici a polními cestami vykonanou.

7. Kterak se cvičí oko odhadovati vzdálenosti.

8. Signalizování. Vypraviti čitelnou zprávu nebo přijmouti - průměrně 20 písmen za minutu.

9. Připlížiti se k plachému zvířeti za daných poměrů.

10. Určiti zhruba rod přírodniny (5 kusů z 10 daných). Poznávati stromy dle ratolestí.

11. Geologické poměry v okolí bydliště na 8 km dokola.

12. Složitější úkol v krajině, při němž uplatniti jest schopnosti v stopování, krytí se a usuzování.

13. Druhy stanů a zacházení s nimi.

14. Čeho třeba pro týdenní táboření družiny. Výživa, zdravotnické příkazy vůbec.

15. Vázání uzlů vůbec.

16. Nástroje po domácku potřebné, jejich užívání (prakticky), vzájemná náhrada některých.

17. První pomoc vůbec. Zachraňování.

18. Čtyři hry na výcvik v pozorování, usuzování, tři tělocvičné.

19. Plování (určitá míra vytrvalosti), viz prvotřídní zkoušky.

20. Způsoby, kterak nacvičovati běh na krátké a dlouhé vzdálenosti, skok do dálky a výšky, šplh na laně, zvedání a nošení druha a vrh kamenem nebo koulí, plování.

21. Podrobná znalost skautského tělocviku prakticky a teoreticky.

22. Junák ve společnosti. Ctnosti a povinnosti junáka ("Základy" str. 569 - 636).

23. Znalost aspoň pěti písní pochodových. Nemá-li zkoušený hudební sluch, znaje aspoň celý text oněch písní.

Zkoušky rádcovské konají se před zkušebním sborem, složeným ze tří vůdců oddílových, jimž předsedá vrchní vůdce. Tři z otázek musí zkoušený vypracovati písemně. Práce stručná a obsažná má nárok na příznivější posudek. Při každém rozhodování mají členové zkušebního sboru po jednom hlase, předsedající má hlasy dva a hlasuje poslední. K uznání způsobilosti stačí prostá většina hlasů zkušebního sboru.

Sbor pořídí o zkoušce zápis, který obsahuje hlavní otázky dané a klasifikaci odpovědí. Zápis píše se hned při zkoušce do knížky k tomu určené, která uloží se v archívu spolkovém. Zkouší-li se venku, zapisuje se do ní inkoustovou tužkou a písmo učiní se trvalejším vložením navlhčeného pijavého papíru.

Vrcholné kvalifikace junácké bylo možno dosáhnout složením vůdcovské zkoušky. Až do roku 1916 nebyla vůdcovská zkouška podmínkou vedení oddílu; vždyť do té doby nebylo ani dostatek zkušeností a vítán byl každý, kdo měl o junáctví zájem. Teprve neúspěch několika prázdninových táborů v roce 1915 přiměl vedení spolku JČS k tomu, že byla stanovena zásada, že junácký oddíl může nadále vésti jen dospělý a plně kvalifikovaný vůdce, čímž byla nastolena otázka, co má být předmětem vůdcovské zkoušky a jaký má být její rozsah. Skupina nejzkušenějších pracovníků - A. B. Svojsík, Em. Roubal, Jan Novák a Vašek Jelen se pokusila vypracovat návrh příslušných požadavků, který byl pak schválen v tomto znění ¹⁾:

Rozsah zkoušek vůdcovských

Zkoušky vůdcovské vztahují se na tyto předměty:

1. Podstata skautingu.

2. Vedení oddílu ideové, skautská administrativa.

3. Zkoušky skautské a provádění jich.

4. Ukázka výkladu některého článku skautského zákona.

5. Junácké ctnosti a povinnosti. "Základy", str. 595-640.

Dokonalá znalost těchto stati ze "Základů":

6. Do přírody, stať Pokyny vůd., na str. 146 a 147.

7. Orientace, stať Pok. vůd., na str.178-180.

8. Signalizování, stať Pok. vůd., na str. 207-208.

9. Pozorování, stať Pok. vůd., na str. 261 - 263.

10. Stopování, stať Pok. vůd., na str. 279-280.

11. Usuzování, stať Pok. vůd., na str. 293-295.

12. Táboření: I. všeobecná část, celé na str. 313-343 - III. (Stavby a jiné práce v táboře) celé, na str. 436 až 441.

13. První pomoc, celé na str. 473 - 521.

14. Tělocvik, celé na str. 548-566 a "Den v táboře junáků" na str. 9-20.

15. Stati: Rodina. Škola. Národ., na str. 653-660.

16. Základ organizace, na str. 672-699.

17. Dle mapy 1 : 75 000 načrtnouti profil krajiny mezi dvěma místy 8 km vzdálenými.

18. Signalizování Morseovými značkami i semaforovými všemi způsoby; vhodné přizpůsobení pomůcek za daných poměrů.

19. Užívání botanického nebo zoologického klíče k určení přírodnin.

20. Cviky lehkoatletické.

21. Hry, jimiž se cvičí junáci v pozorování, usuzování, krytí, plížení.

22. Kterak nacvičiti tři dané hry různých oborů.

23. Způsoby bydlení v přírodě vůbec.

24. Zdravotnictví táborové. Kterak cvičiti hochy v první pomoci, v zachraňování.

25. Znalost povah dětských a jinošských.

O připuštění ke zkouškám vůdcovským rozhoduje se zdarem složená zkouška rádcovská. Předmět, který je obsažen v programu zkoušky rádcovské i vůdcovské, nezkouší se podruhé stejným způsobem.

Zkoušky skládají se ústně i písemně (písemně tři otázky) před vrchním vůdcem a třemi nejstaršími a nejzkušenějšími vůdci oddílovými, kteří k tomu první schůzí sborovou po schůzi výroční konanou byli určeni. Místa uprázdněná během roku doplňují se usnesením schůze vůdcovského sboru, když se mají zkoušky konati.

Zkušební sbor rozhoduje a vede o zkouškách zápis jako při zkouškách rádcovských.

Se zdarem složená zkouška opravňuje k nošení vůdcovských odznaků.

O svěření oddílu rozhoduje se dle stanov spolkových.

Bylo nehynoucí zásluhou propagátorů skautingu u nás a prvních skautských vůdců s pedagogickou profesí, že položili již v roce 1916 základy uceleného systému mimoškolní junácké výchovy, která obsáhla zhruba věkové rozpětí od 10. do 20. roku a která byla úspěšně rozvíjena zejména po roce 1918 v samostatné Československé republice.

Odborné zkoušky

Když Svojsík seznamoval na jaře r. 1912 českou veřejnost se základy skautské organizace v Anglii a uváděl, že "každý skaut hledí, aby v některém oboru prací prokázal dostatečné schopnosti a dosáhl čestného odznaku toho oboru" ¹⁾, neopomenul dodat, že "pro naše poměry jest celý tento systém odznaků a vyznamenávání mládeže neobvyklým". Domnívám se, že nevěřil v možnost jejich zavádění u nás. A zatím neuplynula ani dvě léta praktické činnosti českých junáků a již se ukazovalo, že junácká výchovná stezka v té podobě, jak byla shora vylíčena, nedávala dostatek příležitosti k uplatnění individuálních zájmů junáků a že představovala svou mravní složkou jen kořenový systém a stupni zdatnosti pouze holý kmen stromu. Teprve soustava postupně zaváděných odborných zkoušek (dále jen "odborek"), navazujících na základní stupně junácké zdatnosti, vytvářela bohatou korunu stromu junácké výchovy, obohacovala činnost jedinců a přispívala k jejich plné seberealizaci (příloha 47).

S prvou zmínkou o zkouškách odbornosti se setkáváme 29. prosince 1914, kdy se přihlásilo k průkazu zdatnosti v plování a zachraňování 13 pražských skautů. Dočítáme se ²⁾, že za vedení prof. Svojsíka "bylo zkoušeným předvésti plování na prsou, na zádech nebo na boku, plování pod vodou, vynášení předmětů ze dna, různé druhy skoků do vody, zachraňování tonoucích, ochrana proti chvatům tonoucího, házení záchranných pasů a používání jich a zachraňování v šatech. S praktickou zkouškou souvisela zkouška teoretická o první pomoci při tonutí, proboření se na ledě, zavádění umělého dýchání apod."

I když tehdejší sbor pražských vůdců, který určoval podmínky této zkoušky, nepřihlédl k věku ani k tělesné vyspělosti junáků a neurčil také žádné časové limity, je nutno uznat, že požadavky zkoušky byly na tehdejší dobu náročné. Náročnost však neodrazovala od jejich plnění, a tak 15. února 1915 ucházelo se o tuto odborku dalších 13 junáku. ³⁾

Odborkou v plování a zachraňování byl vzbuzen zájem skautů i o jiné obory činnosti. A tak spolek JČS musel vydat oznámení, že "odborné zkoušky pro ty, kdož v některém oboru prací dosáhli hlubších vědomostí a značnějších schopností, budou zavedeny v nejbližší době. Skládati se budou před vůdcem, vyslaným sborem vůdcovským a přizvaným odborníkem. Přihlášky s udáním příslušných oborů prací, úplné adresy a volného času, řízeny buďtež na kancelář JČS" ⁴⁾.

A jak zájem skutečně rostl, tak přinášel časopis Junák zprávy o složených zkouškách z cyklistiky, kuchařství, kamnářství, jízdy na lyžích, z veslování, šití, knihařství i z táboření. Jak obtížné byly některé z nich, uvádí přílohy 48a, 48b, 48c.

Častější provádění týchž odborek vedlo zákonitě k revizi jejich podmínek a k upřesnění požadavků i bodování, jak můžeme zjistit např. u odborky z plování a zachraňování, srovnáním shora uvedené osnovy z r. 1914 s osnovou z roku 1917 v příloze 48c.

Že úspěšné vykonání zkoušky opravňovalo i u nás k nošení příslušného odborného odznaku, to se dovídáme ze zprávy v "Junáku", roč. III. - 1917, str.16. Jak tyto odznaky vypadaly in natura sice nevíme, ale popis říká, že to "byla kolečka o průměru 3 cm s příslušným obrazem, vyšitá červenou nití na rukávech košile".¹⁾

Jak život později potvrdil, pomohly skautské odborky nejednomu junáku i k šťastné volbě budoucího povolání, čímž se zpětně potvrdila účelnost jejich zařazení do komplexu junácké výchovy.

Oddíly se zájmovou činností

Některé dobře vedené pražské oddíly junáků nacházely dost času, aby se většina jejich členů mohla věnovat i zájmové činnosti, a co bylo podivuhodné, činnosti téhož druhu. Pod patronací čelního představitele sportu, br. Rösslera-Ořovského, vznikaly junácké oddíly s výcvikem vodáckým a lyžařským, br. E. Štorch (pseudonymem Sachem) shromaždoval kolem sebe junáky se zájmem o archeologii, Ing. Jar. Štych z Prahy zakládal "Vědecký" oddíl skautský, zaměřený na odborné přírodovědecké kursy, astronomická pozorování, měření v přírodě, geologii a přírodopisné exkurze.

Největší zájem byl však o činnost sportovní, která hrozila překrýt v oddílech základní skautskou výchovu, takže vůdcovský sbor musel dokonce vydat zvláštní směrnici ²⁾, v níž nedoporučuje nemírnou sportovní činnost a nabádá "k zachování skautského svérázu a postoji na vlastních nohou".

I když se v raném období junáctví a zejména ve válečné atmosféře let 1914 - 1918 tyto specializované oddíly ještě plně neprosadily, signalizovaly přece jen jistý vývojový směr a nenechávaly nikoho na pochybách, že junácká stezka budoucnosti bude muset počítat i s nimi.

Krojový předpis

V počátcích junáctví, kdy se očekávalo, že bude pouze hnutím, které ovlivní příznivě školní i spolkovou výchovu dětí a mládeže, o zvláštním skautském kroji se nemluvilo. Předpokládalo se totiž, že si otázku kroje vyřeší jednotlivé spolky samostatně. Pokud by šlo o skauting na školách, soudil A.B.S., že "kdyby ukázala se při životě v táboře potřeba stejnokroje, nebudou nadřízené úřady školské činiti potíže, neboť nové osnovy tělocvičné doporučují nošení zvláštního cvičebního stejnokroje". ³⁾ Svojsík ve svých ZJ popisuje proto pouze oblek anglických skautů a poznamenává,

Stalo se tak ihned po založení skautského odboru ve SČSPTVM. Tak v Seifertově - Maixnerově příručce z roku 1913 čteme poprvé tento popis kroje".

"Stejnokroj skautský pořízený dle vzoru anglického všude zavádějme pro jeho láci a praktičnost. Stojí asi 18 K (mimo boty a svrchník). Tvoří jej:

1. Klobouk barvy khaki, s plochou střechou, řemínkem kolem a řemínkem pod bradu;

2. Vázanka - každý sbor má určitou barvu. Nosí se volně svázaná na hrdle a též na koncích;

3. Košile modrá, khaki, zelená nebo šedá, se dvěma kapsičkami zapínatelnými na knoflík, nebo sweater v zimě;

4. Kalhoty krátké jen ke kolenům, také barvy khaki;

5. Pas z hnědé kůže s kovovou přezkou, koženou taštičkou a sekerou;

6. Punčochy tmavé nebo khaki, obyčejné s ozdobným hořejškem a s podvazky zelenými. Pod kolenem jsou přehnuty dolů;

7. Boty nebo střevíce hnědé nebo černé;

8. Hůl, na níž jsou naznačeny decimetry a centimetry;

9. Vak (ruksak) barvy šedé dle čety;

10. Nárameníky, barvy dle čety;

11. Lano dlouhé 2 metry;

12. Píšťala a nůž na šňůrách;

13. Svrchník;

Seifert, toužící stále oprostit se co nejvíce od baden-powellovského vzoru, poznamenává u krojového předpisu, že "bude-li možno zhotovit za ty peníze oblek český, který by spojoval praktičnost anglického stejnokroje s národním naším krojem, bude to jistě každému vítáno".²⁾

Oficiální vyobrazení kroje v té době neexistovalo a já, přiznávám, jsem je viděl poprvé na zadních stránkách I. roč. Junáka v inzertní části firmy J. Novák, Praha, Vodičkova 34, která byla snad jediným dodavatelem nejen krojů, ale i ostatní výzbroje a výstroje. Pokud vím, úplný skautský kroj mělo pouze několik pražských junáků z dobře situovaných rodin. Ostatní měli pouze některé jeho části. A jak se

Poslední válečný krojový předpis z roku 1917 ¹⁾ vykazoval proti předešlému jen nepatrné změny a tlumočil spíše přání, jak by český junák měl vypadat, až bude konec války, dostatek materiálu a hlavně peněz. Takový ideálně krojovaný junák, jak ho ztvárnil podle skutečného živého modelu ²⁾ sochař A. M. Kroupa (příloha 49), měl mít" "hnědý mexikánský klobouk, zelenou košili, šátek na krk, kožený pás s kovovou přezkou a odznakem, šedivé manchestrové kalhoty, nad koleny volné, v zimě takový též kabát, hnědé nebo zelené holeně, pod koleny přehnuté, šněrovací boty a dlouhou pláštěnku".

Z ostatních potřeb se ke kroji počítal nůž a píšťalka, bambusová hůl dlouhá asi 150 cm, která sloužila též za žerď družinové vlajky a za tyč k jehlancovému stanu rakouské armády místo pušky s bajonetem, a velmi často i malá sekyrka v koženém pouzdře, připevněná k pasu.

B) Vzdělávání vůdců a junáků

S poznáním, že junáctví - má-li býti účinné a pokrokové - musí být otevřeným výchovným systémem, řešilo vedení JČS i otázku permanentního vzdělávání vůdcovského sboru. Bylo dvojí: odborně junácké a všeobecné.

O rozšiřování junácké kvalifikace se staral výlučně vůdcovský sbor, který zařazoval do programu svých pravidelných porad jak otázky technického skautingu, tak referáty na témata teoretická.

Vůdcům ovládajícím cizí jazyky, byla k dispozici poměrně bohatá literatura, z níž čerpal A.B.S. již při psaní ZJ ³⁾, z které se překládaly vybrané kapitoly a diskutovalo se o nich. Na schůzích se také vyměňovaly názory a zkušenosti z oddílové praxe. A konečně, málo početný kolektiv zvlášť úspěšných vůdců - uváděla se jména A. B. Svojsík, Jaroslav Novák, Jan Novák, JUC. M. Vejborný, "Štěpán" Josef Kouba, Vašek Jelen aj. - pořádal zvláštní vůdcovské kursy, zaměřené především k získání vůdcovské kvalifikace. Do jejich oddílů bývali také přidělování kandidáti vůdcovství, aby získali požadovanou praxi.

Uvedl jsem již, že předstupněm vůdcovství bývalo družinové rádcovství. Získat kvalifikaci rádce nebylo tak snadné. Kromě úspěšného složení příslušné zkoušky byla požadována též účast na rádcovských kursech, které pořádal sbor vůdců zpravidla dvakrát do roka a jehož vedením bývali pověřováni jeho spolehliví a zkušení členové.

Vysoce nutno ocenit péči výboru JČS o neustálé rozšiřování všeobecného vzdělání junáckých vedoucích, jejich zástupců a starších rádců. Pro tento účel bývali získáváni

Pokud se dala zjistit ve válečných ročnících časopisu Junák témata přednášek, uvedl jsem je v příloze 50. Bylo jich však pravděpodobně mnohem více. Slouží ke cti JČS, že v tehdejší dusné atmosféře přispíval touto činností k posilování české národní hrdosti.

Jinak nutno ještě dodat, že řada vůdců a starších junáků absolvovala také přednášky pořádané Osvětovým svazem, z nichž nejvýznačnější byly cykly 20 přednášek prof. Jiřího V. Klímy o vychovatelství a 4 přednášky univ. prof. MUDr. K. Weignera o tělesné výchově.

Zmínil jsem se již jinde, že členy spolku JČS, a tím i vůdci oddílů byli v té době většinou pedagogové z povolání nebo vysokoškolští studenti a že junáctví prožívali téměř výlučně středoškoláci. Tím chci říci, že všichni pečovali z vlastní iniciativy o nejširší sebevzdělání, jemuž měla napomáhat jak nově zřizovaná spolková knihovna ¹⁾, tak výhledově plánovaná čítárna, obě určené především "k prohloubení teoretického vzdělání vůdců a rádců".

V odstupu plných šedesáti let hledám marně motivaci, která inspirovala prvé mladé kandidáty vůdcovství, vyšlé již z junáckých řad k tomu, že se ve válečných poměrech, v době velké bídy sociální i mravní a národního útisku podrobili téměř do jednoho předepsaným vůdcovským zkouškám, aby mohli ve službě mládeži věnovat zdarma národu a užší vlasti stovky hodin svého volného času. Pro trvalý příklad generacím mladším uvádím jejich jména: JUC. A. Sigmund, Josef Filip - "Starý", Ladislav Filip - "Brácha", J. Malkovský. Vil. Röschenthaler, Sofie Foučková, Emilie ("Milka") Mildschützová (Milčicová), Vlasta Štěpánová (provdaná Koseová), MUC. Vl. Müller a Vl. Podobský.²⁾

C) Válečné prázdninové tábory

Ve válečném roce 1915 se zdálo, že budou vyhlídky na prázdninové táboření prabídné. Důvodů bylo několik. Především nutno uvést, že téměř všichni vůdcové oddílů byli povoláni na vojnu a že ti, kdo nastoupili na jejich místa, neměli dostatek táborových ani organizačních zkušeností. Oddíly neměly také potřebný táborový inventář, zejména stany, které v té době nebyly již ve volném prodeji a s výpomocí armád se nedalo počítat. Byly zpřísněny předpisy o vstupu do lesů a zakázán sběr

Vedení spolku JČS váhalo dát pokyn k intenzivní přípravě táborů a kladlo sobě i oddílům otázku, zveřejněnou i v Junáku ¹⁾: "Co učiníme letos po ukončení školního roku?"

Jeden z návrhů počítal s vybudováním několika menších stálých táborů nedaleko Prahy, v nichž by se junáci střídali pod vedením starších rádců a za dozoru A.B.S. Uvažovalo se i o rozšíření počtu putovních táborů s nocováním pod střechou a s vydatnou pomocí při polních pracích, čímž by se čelilo jak nedostatku stanů, tak zásobovacím obtížím.

Bratr Ladislav Filip (Brácha) z 2. pražského oddílu se dokonce domníval, že za situace, "kdy tisíce našich bratří hledí v prvních řadách smrti v tvář, kdy chudina do úpadu pracuje o kůrku chleba, musí si skauti položit otázku, jak se nejlépe uplatnit ve prospěch trpících a hladovějících". A sám navrhoval zřídit prázdninový tábor u malé vesničky, pomáhat na poli ze všech sil a vařit v táboře nejen pro táborníky, ale i pro místní chudinu, zejména pro děti.

Skutečnost však byla taková, že na velmi naléhavá doporučení starosty spolku JČS, MUDr. Čeňka Kliky, motivovaná obavami ze zhoršujícího se zdravotního stavu mládeže, bylo uspořádáno - pokud se dalo zjistit - celkem asi 8 táborů vesměs úspěšných. (Příloha I. Táborové deníky)

V roce 1916 se podmínky pro táboření sice ještě zhoršily, ale touha chlapců dostat se do přírody a odreagovat si depresivní stavy, které přinášela válečná doba, byla tak silná, že podle výroční zprávy spolku JČS ²⁾ provedlo prázdninové táboření dokonce asi 14 oddílů (příloha 51). Poněvadž za podstatně zhoršené zásobovací situace bylo opatřování potravin v místech táboření obtížné, vezli si tábořící značnou část potravin z domova a zbytek získávali na místě, jako odměnu za vytrvalou a vydatnou pomoc na polích a v lesích.

Že tábory byly ve svém celku opět úspěšné, dokládá i citovaná zpráva, z níž vyjímáme: "Kdo sledoval dobře vedené tábory naše a jejich život a uváží, co práce stálo je vypraviti a v těžkých dobách nynějších je řádně opatřiti, neupře jim plné chvály a můžeme být přesvědčeni, že předčí již nyní v mnohém ohledu vše, co se v té věci děje v cizině a že staly se již podobným institucím cizím vzorem".

Do historie skautingu se dostal zejména tohoroční Svojsíkův tábor u Lipnice, jehož se účastnil Jirka Wolker, student prostějovského gymnázia. V jeho zevrubně psaném deníku ³⁾ je zachyceno téměř vše o výstavbě tábora, o životě v něm, o bohaté

Z dochovaného Svojsíkova dopisu (příloha 53) se dovídáme, že tábořící zaplatili za pobyt nejméně 60 K v hotovosti a 3 kg mouky a 2 kg cukru v naturáliích. Byl to na tehdejší poměry náklad vysoký, zvážíme-li, že např. já sám jsem si vydělal při celodenním trvalém zaměstnání jako praktikant v korespondenční a expediční kanceláři firmy F. a J. Kovařík v Prostějově 25 korun měsíčně. Nedivil jsem se proto pranic, že se i nadále ozývaly hlasy, že prázdninové táboření je jen pro zámožné.

V blízkosti Svojsíkova tábořiště byl později zbudován kamenný Wolkerův památník, který tam stojí dodnes (příloha 54).

Zcela neznámé a v příloze I. (Táborové deníky) poprvé zveřejněné jsou táborové deníky Vlast. Vrtiše a Ant. Novotného z prázdninového tábora XVI. pražského oddílu JČS, pořádaného v červenci 1916 v Potštýně. Jsou sice stručnější než deník Wolkerův, také nikoliv tak stylisticky upravené, ale o to cennější, že dávají nahlédnout do tvrdých podmínek, v nichž se tábor konal, a umožňují srovnání s táborem Svojsíkovým, který byl svým způsobem exkluzívní.

Slýchával jsem, že spolek JČS uděloval nemajetným junákům peněžní podporu na tábor. Jsem rád, že jsem o tom získal doklad v táborovém vyúčtování XVI. odd., (příloha 55) z něhož je též zřejmo, že junáci v oddílech rozuměli dobře skautskému bratrství a brali s sebou do tábora chudé spolubratry zcela zdarma.

Byl-li v roce 1916 nedostatek potravin, pak v roce 1917 byl již opravdový hlad. Vzpomínám, že jsme žili převážně na bramborách, bobech, kukuřici, kroupách, občas byl jídelní lístek zpestřen kouskem nevoňavé sušené tresky, velmi vzácně koninou. Sladili jsme černým sirupem vyrobeným domácky z cukrové řepy. Popíjeli od rána do večera černou kávu, uvařenou z cikorky, pomletých žaludů a bukvic nebo z praženého zrní, posbíraného na poli. Chodili jsme převážně bosi a jen do školy a do kostela v dřevácích. Nosili jsme kdejaké polátané kusy oděvu. Já jsem měl tu velkou výhodu, že jsem získal od táty, který byl nějaký čas přidělen jako voják do krejčovské dílny, vojenskou blůzu, v níž jsem pak chodil jak na reálce, tak po válce i na univerzitě.

A bylo-li zle nám, mimopražským, oč horší to bylo v Praze! Situaci tamní chudiny líčí úryvek z úřední zprávy pražských lékařů (příloha 77) a pokud šlo o pražské skauty, konstatoval A.B.S., "že poslední doba zhoršila poměry ještě dále: vidíme strádati hochy chudší ve vlastních řadách a kolem bezpočet mládeže, jejíž zdraví i výchova je ohrožena".

Tolik jsem chtěl říci úvodem aby bylo pochopeno, že podmínky pro táboření byly v r. 1917 krajně nepříznivé.

A přece se tábořilo! Zpráva o činnosti spolku za rok 1917 ¹⁾ uvádí, že z 15 oddílů chlapeckých a 2 dívčích, které byly v Praze na počátku roku, "větší podniky v době prázdnin, hlavně stálé tábory prázdninové, provedlo 14 oddílů". Jak to bylo možné?

Tak především nutno pochválit výbor JČS za rozumné rozhodnutí, že s charitativní činností nutno začít ve spolku samém a že je třeba učinit vše, aby se nemajetní pražští junáci dostali alespoň z velkoměsta ven, na slunce, do lesů a k vodě. To byl ale úkol, který přesahoval zejména finanční možnosti spolku, a proto byla z iniciativy A.B.S. poprvé vyzvána veřejnost, aby kromě podpory morální poskytla junákům i hmotnou pomoc nejlépe tím, "že se přihlásí za členy našeho spolku nebo peněžitými příspěvky fondu pro chudé studenty, z něhož byl by jim umožněn prázdninový pobyt v táborech junáckých, v této nejlepší a všestranné škole života".²⁾ Jaký byl celkový úspěch této akce, nelze dnes zjistit, ale žijící účastníci dosvědčují, že stipendia byla přiznána mnohým potřebným junákům.

Problém opatřování potravin byl sice velmi svízelný, ale předběžný průzkum přece jen ukázal, že za stavu, kdy venkov trpěl katastrofálním nedostatkem pracovních sil, lze tábořícím oddílům zajistit za tolik potřebnou výpomoc při žních alespoň plnou denní stravu.

Nepodařilo se mi vypátrat, do kterých míst byly vysílány oddíly za prací, ale z ústního podání je známo, že junáci dostávali všude ještě "na přilepšenou" i něco chleba, mléka, vajec a mouky, takže nejen že nehladověli, ale zlepšili v průměru i svoji tělesnou váhu.

Pro čtenáře z junáckých řad chci poznamenat, že v roce 1917 tábořil Jirka Wolker opět se Svojsíkem pod Lipnicí a že i na tomto táboře psal svůj táborový deník. Ale tentokráte jej nepsal pro svoji maminku, nýbrž pro svoji velkou lásku, moji spolužačku M. H. Deník jsem sice pročetl, ale věren slovu, danému jeho majitelce, neprozradím z obsahu nic, i když by mnohé bylo pro historii junáctví velmi cenné.

Co říci o prázdninovém táboření v posledním válečném roce? Rakousko-Uhersko, zcela vyčerpané dlouhou válkou a velmi tísněné spojenci, povolávalo do vojenské služby poslední zálohy, mezi nimi i studenty sotva l8leté, čímž ztrácela řada pražských i venkovských oddílů své mladé vedoucí, takže jejich činnost ochabovala a u některých ustala vůbec.

Navíc, v období kolem prázdnin, začala se rozšiřovat epidemie španělské spavé chřipky, která si vybírala krutou daň zejména v řadách hladovějících a tělesně oslabené mládeže. Na jedné schůzi pražských vůdců oznamoval Svojsík, že podle hlášení, která obdržel, zemřelo v Praze i jinde během 14 dní 18 skautů a 12 skautek!³⁾

Kusé zprávy a záznamy z té doby prozrazují, že junáci nemohli chodit do přírody, poněvadž neměli obuv ani vhodný oděv a mnozí neměli ani možnost vzít si na cestu krajíc suchého chleba.

Táboření v roce 1918 nebylo jistě nijak intenzívní a časopis Junák nepřináší o něm téměř žádné zprávy, i když zasvěcenci vědí, že tábořil se svým oddílem nejen Svojsík, ale i nemnozí jiní ¹⁾. Bude úkolem junáckých historiků, aby toto temné období prázdnin 1918 osvětlili.

Členové naší junácké družiny v Prostějově konali v tu dobu kratší putovní tábory a vydělávali si na stravu jako výpomocní průvodci v Sloupsko - šošůvských jeskyních Moravského krasu.

D) Junácké sjezdy a slavnosti

Stanovy spolku JČS, hlava III., čl. 4

"Na podporu své činnosti je spolek oprávněn pořádati sjezdy junácké a slavnosti."

Sjezdem tu chci rozumět podnik, který pořádali junáci pro sebe, pro svoji radost a potěšení ze setkání a vzájemného poznání, podnik, na němž mohli předvést svým junáckým bratřím něco ze svých znalostí a dovedností, případně změřit své síly s ostatními. S účastí veřejnosti se při nich nepočítalo.

Slavnost, ta mívala dvojí poslání. Směrem do hnutí měla vždy ráz malého oblastního sjezdu, směrem k veřejnosti sledovala cíle propagační. Byl při ní vítán i úspěch finanční, který sloužil k podpoře junácké činnosti. Tím se lišil tento druh slavnosti od jiných, třeba okázalejších podniků, pořádaných výlučně ve prospěch dobročinných účelů.

Každý sjezd a každá slavnost bývá spojena s jistým vydáním pro jeho účastníky, ať je to jízdné, doplnění výstroje a výzbroje, či zvýšené náklady na stravování. Poněvadž chudiny bývalo mezi skauty odjakživa více, než těch lépe situovaných, pochopíme snadno, že sjezdů a slavností nemohlo být mnoho. A že jich bylo v údobí 1914-1918 pouze po jednom, toho byla příčina válka se všemi průvodními zjevy.

Sjezd pražského junáctva, o němž se mluvilo ještě po válce, byl konán 21. května 1916 v oboře Hvězda. Byl to první podnik toho druhu a účastnilo se ho 16 oddílů chlapeckých a 2 oddíly dívčí s celkovým počtem 305 osob včetně vůdcovského

Sjezd byl zahájen přehlídkou všeho junáctva, kterou provedl vrchní vůdce A.B.S. za účasti "celého nynějšího vůdcovského sboru spolku Junák-Český skaut"¹⁾, načež následoval pestrý program, v němž se střídaly oddíly jednak samostatně, jednak v soutěži mezi sebou. Z publikované zprávy se dovídáme ²⁾, že oddíly předváděly různá denní cvičení, signalizaci semaforem, stavby stanů, první pomoc (ošetřování, obvazování a nošení zraněných), vrh koulí, oštěpem a diskem, různé druhy her. Nechyběl ani zpěv a tanec (odzemek).

Podle úsudku účastníků byl sjezd velmi zdařilý a přispěl zejména k posílení sebedůvěry mládeže i vůdců nepočetného junáckého hnutí.

Pokud je známo, z mimopražských oddílů vyslalo dvojčlennou delegaci pouze středisko čáslavské, které připravovalo veřejné skautské vystoupení.

Došlo k tomu o letnicích 1916. Byla to rovněž jediná slavnost, která se pořádala mimo Prahu. O jejím průběhu se zmiňuji v stručné historii skautského odboru v Čáslavi (viz str. 200).

E) Junáci ve službách lidskosti

Obětavá služba bližním, uložená junákům jak jejich zákonem, tak slibem, je jedním ze základních pilířů junácké etiky. Nikdo z nás, členů velké skautské rodiny, se jí nemůže a také nesmí vyhnout. Humanitě sloužili již první skauti v období 1911-1914 a byli by jí sloužili z vlastní iniciativy též za války, pokud by byli mohli rozhodovat svobodně o jednotlivých případech. Skutečnost však byla o to horší, že vedení spolku JČS bylo k takovým službám vyzváno dokonce úředně. Poněvadž nebylo možno odmítnout, již proto ne, že spolupráci s úřady přislíbily i jiné národní organizace, bylo nutno počítat i s účastí na akcích, které nebyly jednoznačně kladné. Mám na mysli např. péči o raněné vojáky, která posuzována sama o sobě, byla jistě chvályhodná, ale její důsledky, t. j. urychlení jejich uzdravení, dřívější návrat na frontu, a tím i posílení obranyschopnosti Rakousko-Uherska, byly z českého národního hlediska krajně nežádoucí. Jak tedy hodnotit takové služby?

Vedení spolku JČS, snad proto, že v jeho čele byl lékař a ve výboru filozofové, pedagogové, a nikoliv politikové, hodnotilo je kladně a nebránilo se jim.

Humanitní služby junáků, o nichž přináší zprávy téměř každé číslo časopisu Junák v období 1914-1918, byly v podstatě trojího druhu a zahrnovaly a) výpomoc při podnicích pořádaných jinými organizacemi, b) spoluúčast na podnicích, jichž byl spolek JČS spolupořadatelem, a konečně c) plnou angažovanost na vlastních podnicích, za něž nesl odpovědnost JČS.

a) Do podniků prvé kategorie patřily zejména mnohokráte opakované pouliční a domovní sbírky peněz, šatstva i potravin nebo prodej různých obětin, květin, jetelových čtyřlístků apod. ve prospěch vdov a sirotků po padlých pražských vojínech, ve prospěch osleplých nebo nervově chorých vojáků, případně vojínů vracejících se z bojiště, jindy zase ve prospěch chudých studentů, strádajících výtvarníků, literátů a žurnalistů, nebo Okresní pomocné úřadovny válečné, Penzijního fondu českých žurnalistů, České dětské nemocnice, České zemské komise pro ochranu dětí, Červeného kříže atd.

Pro tyto a podobné účely se pořádaly také nejrůznější podniky, jako sportovní utkání, garden party, Obětní dny, prohlídka královského hradu, dobročinné koncerty v různých pražských zahradách, v Královské oboře, v Obecním domě, v Rudolfínu, divadelní představení, různé bazary, společenské čaje v sálech i pod kvetoucími stromy, jejichž pořadateli byly Červený kříž, Klub českých turistů, Český Yacht klub, Sdružení dam, Pražská municipalita aj.

Při těchto příležitostech se osvědčovali junáci jako uvaděči, strážci pořádku a bezpečnosti, jako hlídky první pomoci, spojaři a organizátoři všech potřebných služeb.

b) Výbor spolku JČS byl spolupořadatelem několika podniků, při nichž vystupovali junáci buď samostatnou částí programu nebo samostatnými úkoly v rámci celonárodních akcí.

Kromě velkolepé Garden party, o níž jsem se již zmínil na straně 106, bylo to hlavně 21. 3. 1915, kdy Sdružení dam v Praze VII pořádalo sice pod svou firmou akademii pro raněné vojáky, ale její program připravili a 1800 vojákům předvedli junáci 2. pražského oddílu.

Nejužší spolupráce se však vyvíjela s Červeným křížem (ČK), do jehož služeb se nabídl JČS hned na počátku války. Je možno bez nadsázky říci, že nebylo jediného podniku ČK, jehož by se junáci nezúčastnili. Dokladem toho byl i "diplom čestného uznání, který udělil Ústřední spolek Červeného kříže pro království české spolku "Junák-Český skaut" za služby, jež junáci od vyhlášení mobilizace vykonávají"¹⁾ Nešlo při tom jen o trvalou službu v kanceláři ČK, ale hlavně o službu junáků v terénu, při přímé pomoci jedincům i potřebným rodinám, civilistům, vojákům i zajatcům, při službách v nemocnicích a lazaretech, kde zastupovali junáci nejen ošetřovatelský personál, ale vyřizovali raněným a nemocným nejrůznější posílky, nákupy, udržovali kontakty mezi nimi a jejich rodinami, psali dopisy českým vojákům do zajetí a zajatým Rusům do jejich domovů, sloužili jako tlumočníci a společníci. A dálo se tak jak v Praze, tak v jiných městech (viz např. Nymburk na str. 214).

Tyto služby byly ze všech nejušlechtilejší, poněvadž se prováděly přímo, bez prostředníků, ochotně a vždy s úsměvem (skautské "Keep smiling!"). Krátce: byly projevem lidskosti, válkou totálně popřené, ale junáckým mládím tolik vyznávané.

Neméně záslužná i úspěšná byla společenská angažovanost junáků v dlouhodobé akci "Českého srdce", o níž bych rád řekl toto:

Po hladovém roce 1917 byla čtvrtá válečná zima očekávána s velkými obavami. Nebylo co jíst, co vzít na sebe, do čeho se obout a čím se ohřát. Chudina mřela hlady a vyčerpáním a většina národa trpěla podvýživou. Muselo se nějak pomoci. Koncem října toho roku ustavil se v Praze národní pomocný výbor, do jehož čela se postavili vynikající muži a šlechetné ženy, mající důvěru národa, kteří si vzali za úkol zmobilizovat českou veřejnost k záchraně umírajících a trpících. Toto "České srdce", jak se výbor nazval, vydalo výzvu k národu (příloha 56) a za spolupráce řady národních a vlasteneckých spolků (JČS a Sokolské jednoty byly mezi nimi) uvedlo v život velkolepou svépomocnou akci, kterou lze srovnat snad jedině s národní sbírkou na postavení Zlaté kapličky nad Vltavou.

Vzpomínám, jak opatřeni zvláštními průkazy sběratelů obcházeli jsme každý měsíc svěřeným obvodem, navštěvovali zámožnější rodiny měšťanů a živnostníků, na venkově malé, střední a velké zemědělce a statkáře a sbírali vše, co mohly rodiny postrádat. Dary se odevzdávaly v určených sběrnách, o které pečovali zejména učitelé a kněží, jako důvěrníci "Českého srdce", a zvláštní komitét poděloval jimi potřebné rodiny s více dětmi. Ve službách Českého srdce jsme překopávali motykami pole, z nichž byly již sklizeny brambory, sbírali jsme po polích a cestách zapomenuté nebo spadlé bulvy cukrové řepy, chodili jsme do lesa sbírat do pytlů šišky, kůru a suché klacky a nosili je chudým, starým a opuštěným lidem. V zastoupení zbědovaných matek s malými dětmi, jejichž manželé byli na vojně, stávali jsme po celé noci ve frontách na petrolej, kroupy, kukuřičnou mouku, na sušené tresky a slanečky, aby chudákům tyto více než skromné příděly nepropadly.

Kdy skončila oficiálně akce "Českého srdce", nevím, ale pro junáky trvala určitě až do ukončení války. Pamatuji se dobře, že po vydání oběžníku "Junáci a České srdce" na jaře 1918, otištěné ostatně i v "Junáku" ¹⁾, jsme podávali koncem každého měsíce zprávy ústředí o činnosti na tomto poli a že jsem za prostějovskou družinu odevzdával poslední výkaz v prosinci 1918, kdy jsem došel pěšky do Prahy k uvítání prezidenta Masaryka.

c) Samostatně pořádaných podniků nebylo mnoho. Kromě asi dvou divadelních představení uspořádaných pro choré vojíny dlící v Praze, několika loutkových her v Jedličkově ústavu a ukázkového tábora na Střeleckém ostrově (30. 4. 1916), stojí za zmínku jen skautský tábor v Klamovce.

Jarní dny skautské v Klamovce, konané ve dnech 24. a 25. května 1915 (příloha 57) ve prospěch "Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků v Praze", byly největším a také nejúspěšnějším charitativním podnikem junáků za celé válečné období. V podstatě to byl dobře postavený a dobře vedený velký propagační tábor, který snad proto, že byl záležitostí mládeže, přilákal mnoho návštěvníků, takže - jak zaznamenal kronikář ¹⁾ - "musely být na trať ke Košířům vřaděny zvláštní vozy, aby stačily dopravovati spousty obecenstva, mířícího do Klamovky". Tím, že tábor a všechno potřebné zbudovali a prováděli junáci (vojenský zákop budovali vojáci), byla režie podniku minimální. Proto čistý zisk byl na tehdejší dobu velmi slušný. Prof. MUDr. R. Jedličkovi byl odevzdán obnos 1904,13 korun rakouských.

O tom, proč byl později a hlavně po válce hodnocen tento zdařilý podnik politicky nepříznivě, pojednám na jiném místě.

Stanovy spolku JČS, hlava III., odst.10.:

"Na podporu své činnosti je spolek oprávněn pečovati o literaturu, výchovou junáckou se obírající a jí napomáhající, vydáváním odborných spisů a časopisů."

V junáckých družinách bývalo zvykem, že si jejich členové psali osobní deníky od vstupu do hnutí, vedly se dále družinové a později též oddílové kroniky, do nichž se zapisovaly kromě průběhu schůzek a vycházek všechny ostatní podniky a významné události. Postupem času byly suché zápisy oživovány kresbami, karikaturami, nejrůznější dokumentací (jízdenkami, pohlednicemi, fotografiemi, výstřižky map apod.), ba i barevnými ilustracemi. A odtud byl pak již malý krok k oddílovému časopisu, do něhož přispíval každý, kdo měl dobré pero a umnou ruku. Takové časopisy, zpravidla v jednom exempláři, kolovaly po členech oddílu a bývaly půjčovány i členům jiných oddílů (příloha 58).

Obsah oddílových časopisů se stále zkvalitňoval. Na jejich stránkách se objevovaly básně, drobné povídky, občas i úvahy, zaváděly se různé zájmové koutky, jako hádankářský, šachový, filatelistický, fotografický, přírodovědný, sportovní, koutek ručních prací apod.

Existovaly i časopisy, které neulpívaly jen na skautské tématice, ale všímaly si i událostí školních a veřejných.

Vydávání družinových a oddílových kronik a časopisů velmi podporovali profesoři Čáda a Drtina. Viděli v nich jeden z cenných prostředků estetické a literární výchovy v junáckém hnutí.

Je škoda, že se z této činnosti uchovalo jen velmi málo. Co nebylo zabaveno při domovních prohlídkách za války gestapem - mezi jinými i časopis junácké družiny v Prostějově s hezkými a dnes bohužel neznámými básněmi Wolkerovými - vzalo za své v roce 1948 při záboru skautské rezervace na Štiříně, kde byl uložen a později zničen veškerý skautský archív a knihovna nedozírné ceny.

Ale vraťme se do dob červánků českého junáctví.

Po založení spolku JČS pociťovala se potřeba spolkového časopisu, který by byl pojítkem jak mezi členy oddílu, tak mezi oddíly pražskými i venkovskými. Jakkoliv nebyla válečná doba vhodná pro publikační činnost toho druhu, prosadil Svojsík svůj plán a jeho oddíl činil přípravy k vydání prvního čísla hektografovaného "Junáka". Do těchto příprav zasáhla jednání o "spojení listu" (junáckého časopisu, pozn. R.P.) se zamýšlenou novou tělocvičnou revue"¹⁾ a když k založení revue nedošlo, jednal výbor spolku JČS o převzetí časopisu "Výchova tělesná" - (List věnovaný tělesným cvičením mládeže), který vycházel se značnými obtížemi. Když se neuskutečnil ani

Bylo velmi sympatické, že obsah časopisu byl usměrňován tak, aby - podle úvodního slova - nesloužil jen junákům, ale veškeré české mládeži, jejich rodičům, učitelům a přátelům. Měl být "hlasatelem skautských snah a během času vylíčiti celý mnohotvárný život skautů co nejúplněji".

Obětavost všech, kdo "dělali" Junáka, byla sice velká, ale již při přípravě druhého dvojčísla se ukázalo, že bez určitých finančních investic nelze vydávání časopisu zaručit. A tak se z pětiřádkového redakčního sdělení na str. 40. (I. roč.) dovídáme, že: "Mezi nakladatelem p. cís. r. E. Šolcem a spolkem "Junák-Český skaut" stala se dohoda v ten smysl, že časopis přechází tímto číslem do jeho nákladů. Předplatné a sdělení administrační buďte napříště posílána jeho nakladatelství v Karlíně, Královská třída. Redakce zůstává i nadále v Praze, Náplavní ul. č. 5".

Touto dohodou bylo zabezpečeno nejen řádné vycházení časopisu po celou dobu války, ale i jeho expedice a dosažitelnost v mimopražských knihkupectvích. A je vskutku s podivem, že ani cenzurní zásahy nebyly příliš časté a že zejména ušel zrakům cenzora titulek časopisu, v němž kromě chodské (skautské) psí hlavy byly i zemské znaky Čech, Moravy a Slezska.

Nebýt Junáka, stěží bychom se dnes, po mnoha letech, dovídali o "kamenné době" českého junáctví a o obětavosti jeho průkopníků.

Do svobodné Československé republiky vstoupil časopis svým V ročníkem. Časopis Junák nebyl jediným skautským listem, který vycházel v období prvé světové války. O rok dříve, t. j. na jaře roku 1914 vyšlo z popudu Dr. Jana Hořejšího prvé číslo časopisu "Psohlavec" (List České Obce Psohlavců skautských odborů Záchrany), který však vycházel s tak velkými obtížemi, že jeho první ročník obsáhl pouze dvě čísla. Po několika číslech druhého ročníku (příloha 60) časopis zcela zanikl a jeho vydávání bylo obnoveno až v roce 1920.

Válečná léta nebyla příznivá vydávání skautských příruček. Důvodů bylo několik: katastrofální nedostatek papíru, zostřující se cenzura, konfiskace a zákazy vydávání českého tisku, perzekuce spisovatelů a novinářů, odchod skautských praktiků i teoretiků - potenciálních autorů příruček - na vojnu a v nemalé míře i neradostná blízká perspektiva hnutí, které počtem svých členů spise stagnovalo než rostlo. Nedivme se proto, že ve čtyřletém období 1915-1918 byly vydány pouze čtyři neobsáhlé publikace.

V roce 1915 to byla brožurka MUDr. Čeňka Kliky. "Názor lékaře na skautování" (příloha 61), která vyšla jako 8. svazek Knihovny junáků (českých skautů). Jejím obsahem byl proslov, který měl autor 5. května 1914 ve Smetanově sále Obecního domu pražského.

V roce 1916 napsal A. B. Svojsík "Polní hry" (příloha 62) a vydal je u J. Springra v Praze jako 9. svazek zmíněné knihovny. Příručka o 118 stranách s mnoha vyobrazeními byla sice potřebná, ale tím, že obsahovala vedle her určených junákům i řadu her vojenských, byla junáky i jinými později napadána a sehrála negativní roli při kritice vedení JČS.

Z jara 1917 byla vydána autograficky Svojsíkova-Roubalova "Denní cvičení junácká" sestavená hned v počátcích skautského hnutí ¹⁾. I když jsem tuto nad jiné vzácnou publikaci uviděl poprvé až ve svých 70 letech, věřím pražským pamětníkům, že byla v oddílech používána.

Z mladší generace pražských vůdců upozornil na sebe Neander (pseudonym Jaroslava Nováka), který sestavil a v roce 1917 vydal "Junáckou příručku" (příloha 63), obsahující mnoho rad a pokynů, jak vésti oddíl a provádět skautské zkoušky. Brožurka o 24 stranách byla přijata junáky s porozuměním a příznivě se o ní vyjádřil i A.B.S.²⁾.

Stanovy spolku JČS, hlava XIX.:

"Junák-Český skaut", jakožto první česká organizace skautská má povinnost starati se o jednotnost celého českého skautingu ve všech podstatných rysech a svolává za tím účelem nejméně jednou do roka schůzi zástupců všech českých korporací zabývajících se výchovou touto..."

Jak již víme, existovala v uvažovaném období v království Českém tři uznávaná skautská ústředí: JČS, Psohlavci a Děti Živěny, z nichž pouze prvé bylo právně samostatné. I když jsem nikdy nechápal, jak si mohl JČS osobovat právo ovlivňovat ostatní skautské organizace pracující pod patronací jiných spolků a jak toto zasahování do vnitřních záležitostí jiné právní osoby mohlo sankcionovat tehdejší c. k. místodržitelství, chápal jsem dobře, že Dr. J. Hořejšímu a prof. Mil. Seifertovi byla taková péče nepřijatelná. A pokud vím, nikdy také k společnému rokování na téma "jednotnosti celého českého skautingu" nedošlo. Jsem toho názoru, že se tak dálo v ranných dobách k prospěchu junáctví, neboť, i když pili všichni z týchž pramenů, pili alespoň z různých džbánů.

Bylo známo, že zatímco trojice čelných junáckých pracovníků - Dr. J. Hořejší, prof. M. Seifert a prof. A. B. Svojsík - neudržovala příliš přátelské, a vůbec již nikoliv bratrské styky, junácká mládež všech tří organizací i jiných složek přece jen k sobě inklinovala. Dokladů toho je několik. Mám-li z nich uvést alespoň jeden, ocitoval bych názor A.B.S.: "Nevoláme tudíž do svých řad jakožto do definitivní organizace, ale bude jistě na místě, aby skauti čeští, ať již sdruženi jsou kdekoliv, žili ve stycích nejužších a nejlepších. V tom směru ozývalo se volání v řadách našich i z okruhu Psohlavců. Také naši skauti i vůdcové dali to spontánně najevo, jakmile se naskytla první příležitost".¹⁾

Tou první a bohužel i poslední příležitostí do r. 1918 bylo velkolepé táboření junáků, uskutečněné z iniciativy Psohlavců počátkem června 1918 na hřišti sport. klubu Union za Žižkovem. Byl to nejvýznamnější podnik prvního období českého skautingu, nikoliv počtem účastníků (bylo jich asi 200), ale jejich složením. Zastoupeny byly: skautský odbor "Záchrany" v Praze (Česká obec Psohlavců) svými jednotami z Král. Vinohrad, Smíchova, Žižkova a Plzně, dále dorost Sokola ze Žižkova, Jindř. Hradce a Příbramě, studentský oddíl reál. gymnázia v Berouně a oddíly JČS.

Úvodem k společnému táboru byla přednáška Dr. J. Hořejšího a zdařilá výstavka rukodělných prací junáků. Vlastní tábor, rozdělený v několik podtáborů, byl oživován všestrannou činností, jejíž podstatnou částí byl zejména tělocvik v přírodě,

propagovaný a prováděný vykonávajícím sokolským pracovníkem Augustinem Otčenáškem.

Všichni účastníci tohoto podniku byli s jeho průběhem spokojeni. Škoda jen, že se nepodařilo vytěžit ze společného setkání tří náčelníků víc a že opakovaná výzva A.B.S. po semknutí a spolupráci všech proudů skautských, jdoucích za stejným cílem a stejnými ideály, zůstala jen hlasem volajícího na poušti. Názory na správný typ českého junáka a na poslání junáctví v životě samostatného národa byly již tehdy tak rozdílné, že se je nepodařilo překlenout ani při pozdějším pokusu o integraci ve svobodné Československé republice. Shora citované ustanovení stanov spolku JČS vyznělo tedy naprázdno.

A) Popelka Biliánová

(27. 1. 1862 - 7. 3. 1941)

Bylo-li zavádění chlapeckého skautingu spojeno s velkými obtížemi, pak o dívčím skautingu to platilo dvojnásob. A přece se našla statečná žena, která se o to pokusila. Byla to spisovatelka a veřejná pracovnice Popelka Biliánová ¹⁾ (příloha 64), která začala uplatňovat některé skautské prvky ve výchově dívek téměř současně s profesorem Svojsíkem.

Z odborné literatury a z jejího spisku se dovídáme, že "seskupovala kolem sebe dívky (později se toto volné sdružení jmenovalo Družina spisovatelky Popelky Biliánové) a s nimi pořádala neděli co neděli vycházky do památných a zajímavých míst Prahy a okolí, vždy s vlastním odborným výkladem"²⁾.

Aby umožnila zotavení velkoměstským dívkám, pořádala pro ně pod záštitou Svazu ženských spolků českých prázdninové osady (kolonie), které průkopnicky sama organizovala i vedla. Píše o tom:

"Když zakládala jsem r. 1912 první osadu skautek v Chotouni, neměla jsem k ní docela žádného vzoru, ba ani ne rady. Profesor Svojsík byl již dávno v lesích zapadlý se svou také první družinou a já sestrojila jsem si osnovu dívčího skautingu pouze z toho, co jen tak přeletem se kmitlo našimi novinami a co sama jsem vycítila z našich potřeb v dívčí výchově jakožto dlouholetá pracovnice literární i na veřejnosti a v oné době právě vedoucí dívčího odboru v "Ústředním spolku českých žen" i jako matka dospívajících dětí, kteréž všecky právě přestoupily a přestupují maturitní prahy středních škol."³⁾

V citované brožuře popisuje pak průběh dvou takových dívčích osad v Chotouni v Jílovských lesích o prázdninách r. 1912 a ve Skedni na Benešovsku v r. 1913. Rádi věříme, že "svět se s ní točil, když se samojediná musela starat o 16 dívek ve stáří 10-20 let, skorem vesměs studentek z dobrých rodin, zvyklých poměrnému pohodlí doma a vůbec nezvyklých práci tělesné"⁴⁾.

Její představy o dívčím skautingu byly dílem správné a pokrokové, dílem však konzervativní, odpovídající duchu doby.

K těm kladným prostředkům výchovným počítáme především nejméně 4 týdenní pobyt na venkově a v lese, život v primitivních až tvrdých podmínkách, dostatek fyzické práce, časté vycházky zaměřené buď na pozorování přírody nebo poznávání

Tou konzervativní složkou byly všechny důsledky vyplývající až z chorobné obavy o dívčí čest a z předpokladu, že "nezkušené dívce hrozí nebezpečí vždycky a všude, a to od lotrů v šatě elegánů tak jako v cárech otrhanců".¹⁾

Přiznejme jí však, že si byla vědoma toho, že "dívka bude vždycky a všude vyhledávána mladými muži - tak bylo, jest a bude - a že skrývati dívku zrakům mužů bylo by přeložiti dívčí skauting do klášterních ohrad".²⁾ Bylo proto prozíravé, že usilovala o takovou výchovu, která by "obrnila dívku do života zdravými zásadami vlastní ochrany a vzbudila v ní samostatnost a důvěru v sebe a připravila ji na všecka možná nebezpečí".³⁾

I když byl v mnohém dívčí skauting pí. Popelkové Biliánové podoben Hofmeisterově skautingu v rožmitálské kolonii a později z týchž důvodů napadán, nelze neuznat její zásluhy a nepřiznat jí prvenství v jeho propagaci i organizaci. Vždyť tato ušlechtilá a statečná žena, záhy ovdovělá a sama pečující o své děti, žila pod vysokou skautskou normou po celý život až do posledních let, kdy téměř oslepla ⁴⁾. Znal jsem ji dobře a souhlasím s jejím vyznáním i tužbou, publikovaným v závěru citované brožury:

"Vykonala jsem pro dívčí skauting, co jen vykonati jsem mohla při slabých silách svých po nejlepším vědomí a svědomí, nemajíc vzoru, aniž jaké pomoci, a odevzdávám jej naší české veřejnosti s přáním, aby jej dále pěstovala, až by rozkvetl jak náleží a přinesl hojně užitku dívčí mládeži naší i národu našemu."

B) Dívčí skauting v rámci spolku JČS

Kromě Popelky Biliánové sehrály v období 1912/13 významnou roli v propagaci dívčího skautingu též manželky dvou exponovaných junáckých pracovníků, pí. Kliková a Půlkrábková, které strávily prázdniny v táborech vedených jejich manželi. Byl to čin v té době neslýchaný a pro paní "měšťanostky" téměř na hranicích společenské únosnosti, nicméně čin průkopnický, jehož se dovolávaly v další etapě i lékařské autority. Přiznejme jim proto čestný titul "předchůdkyň dívčího skautingu".

Přímý popud k založení dívčího skautingu sledujícího v podstatě tytéž výchovné cíle jako skautin chlapecký, dala dvojice mladých lidí: vůdce 2. pražského oddílu

Bylo štěstí, že se prof. A. Berkovcová, v té době v českém národě v pořadí teprve dvanáctá žena s akademických titulem, stala tak horlivou propagátorkou a organizátorkou dívčího skautingu v jeho raném a tím i velmi choulostivém období. O svých prvých krocích zaznamenala:

"Na podzim roku 1914 jsme začaly. Několika prvním schůzím byl přítomen i zakladatel českého junáctví prof. Svojsík, aby nás seznámil se zásadami hnutí. Později vedl též několik našich vycházek do pražského okolí, na nichž nám vysvětloval různé praktiky a metody junácké výchovy.

Nechtěla jsem tvořit hned v zárodku něco zcela odlišného, speciálně dívčího - cítila jsem, že základy junáctví jsou tak skvělé, že musí být společné hochům i dívkám zároveň. Proto jsem od počátku budovala na tom, co zdravého do výchovy naší chlapecké mládeže přinesl skautingem prof. Svojsík, a nikoli na tom, co nového chtěla rok před tím včlenit do dívčí výchovy pí. spisovatelka Popelka Biliánová. Ale přesto, že její pokus zůstal jen malou ukázkou, je nutno vzpomenout vděčně její dobré vůle a průbojné snahy, která znamenala jistou reformu ve výchově dívčí mládeže."²⁾

Za počátek organizovaného dívčího skautingu v českých zemích lze označit datum 11. ledna 1915. V ten den se konala na půdě JČS informativní porada o "Skautské výchově dívčí", kterou uvedli starosta spolku JČS MUDr. Čeněk Klika a vrchní vůdce prof. A.B.S. Projednávaly se dvě základní otázky: ¹⁾ zda založit samostatné ústředí pro dívčí skauting či zřídit skautskou dívčí organizaci uvnitř spolku JČS, ²⁾ jaký cíl vytýčit dívčímu skautingu a kterými prostředky tohoto cíle dosahovat.

Přítomné zájemkyně a budoucí pracovnice - bylo jich asi 12, vesměs mladých učitelek a studentek - rozhodly, organizovat dívčí skauting ve společném ústředí s chlapci a pro řešení jeho specifických otázek vytvořit "Odbor pro dívčí výchovu skautskou". Bylo dohodnuto, delegovat do tohoto odboru tři členy výboru JČS do výboru JČS tři zástupkyně dívčího odboru.

Při projednávání výchovného cíle a prostředků k jeho dosažení došlo však mezi pí. Popelkou Biliánovou a kolektivem Dr. Berkovcové k rozporu. Zatímco prvá vycházela z představ, že "dívčí skauting vyžaduje zcela jiného zorného úhlu nežli skauting hochů"¹⁾, že "dívky nemohou bydlet ve stanech někde uprostřed lesů, leč jen pod ochranou mužských členů vlastní rodiny"²⁾ a že "čím více takových osad (rozuměj dívčích, skautských - pozn. R.P.) bude zřízeno, tím zdravější bude dívčí dorost náš a přibude národu zdatných hospodyněk a dívkám samým ženichů, kteří tím radostněji zvolí za družku svého života skautku, skromnou v potřebách a zdatnou v práci, čím těžší a nesnadnější jest zápas dneška o skývu chleba"³⁾, mladé emancipované dívky, volající po zrovnoprávnění s muži, měly představy zcela jiné. A když pí. Biliánová doporučovala skautkám stejnokroj jí zavedený, sestávající ze sukně barvou podobné kroji sokolskému, z bílé halenky, červeného květovaného šátečku s vázankou z červené prací látky, z černých punčoch, obuvi z teletinky a za chladného počasí též velké vlněné šátky (plaidy) přes ramena, děvčata jej jednosvorně odmítla a postavila se do opozice vůči "staré paní". Popelka Biliánová, nenalézajíc pochopení pro svou koncepci "skautu" na půdě JČS, brzy poté odešla a pokračovala ve své dřívější činnosti i v dalších letech.⁴⁾

Za konečný cíl dívčí skautské výchovy bylo pak "odborem" doporučeno "povznesení fyzických a morálních sil české ženy prostředky příbuznými skautingu chlapeckému. Zejména je to: co nejčastější pohyb v přírodě, turistika a s tím spojená cvičení orientační, pozorování přírody, pěstování květin apod., táboření v příhodném okolí, kuchaření, práce ruční, řemeslné, tělocvik, sporty v rozsahu a formě vhodné, zdravověda, abstinence od lihových nápojů, první pomoc, ošetřování nemocných, péče o děti, jejich výživa a choroby atd. a k tomu cíli vhodná organizace a formy vnější".

"K projednání podrobností organizačních a k podání návrhů ohledně programu výchovného zvoleno komité, v němž zasedají sl. Dr. A. Berkovcová, pí. Popelka Biliánová, sl. M. Holešovská, sl. MUC. M. Adamová, sl. PhC. Vlasta Štěpánová, sl. R. Jarešová, sl. Al. Mosová, sl. E. Mildschützová a pp. Dr. Klika, prof. Roubal, Svojsík a Jelen".

Takový byl obsah prvé informace o dívčím "skautství", uveřejněné v I. roč. Junáka (1915, str. 17).

Zvolené pracovní komité se dalo ihned do práce a na svých pravidelných týdenních poradách sestavovalo program činnosti nejen pro nejbližší období, ale i výhledově. Byl to program zaměřený především na výcvik příštích rádkyň dívčích družin. Jeho únosnost byla ověřována jak na schůzkách v klubovně, tak při vycházkách,

Několik účastnic - převážně učitelek nebo profesorek - toužilo získat kvalifikaci skautské rádkyně ještě před náborem dívek do oddílu. Proto "bylo potřebí hodně se na výletech učiti, aby mohly vykonati u prof. Svojsíka vůdcovské zkoušky.¹⁾

Propagátorky skautingu se ukázaly poprvé na veřejnosti ve dnech 24. a 25. května 1915 při skautských dnech v Klamovce, kde měly samostatný stan i svůj vlastní program. Jejich vystoupení mělo u návštěvníků a zejména u rodičů velmi příznivý ohlas.

Vznik dívčích oddílů a jejich činnost

I. oddíl

Horko těžko se dávala dohromady malá, asi šestičlenná skupina dívek, která dala později vznik první dívčí družině "Sasanek" a usmyslila si, že navzdory všem předsudkům a obtížím uskuteční o prázdninách 1915 stálý tábor. Přípravou k němu byl velký a tenkrát již zcela samostatný výlet o svatodušních svátcích, který podnikly prvé vůdkyně s hrstkou svých svěřenek. Jely vlakem do Knínka, odtud pěšky do Hněvšína, kde navštívily prof. F. Drtinu, svého ochránce, načež (po přespání ve venkovské hospůdce!) sjely na vorech do Štěchovic, odkud putovaly přes Hradišťko na Medník a z Luk pod Med. se vracely vlakem do Prahy. A poněvadž tato turistická túra (ale i jiné) byla nadmíru zdařilá, byly účastnice nadšeny a přípravy na prázdninový tábor měly zelenou.

Tábořiště nad Živohoští vyhledal skautkám sám prof. Drtina, který se v tomto kraji narodil a trávíval tam pravidelně prázdniny v rodném statku. Pod odpovědným vedením Dr. A. Berkovcové, za faktického vůdcovství mladé Vlasty Štěpánové a za pomoci bratří Bráchy (L. Filipa), Bursíka a Fárky z II. oddílu, postavily si skautky tábor, samy si obstarávaly s nemalými obtížemi v okolí potraviny, samy si vařily a vzdělávaly se ve skautských disciplínách. Je třeba konstatovat, že s tábořícími dívkami prodělávaly táborovou praxi i některé již plně kvalifikované činovnice.

Poněvadž tento památný průkopnický tábor v Nouzi je ve skautské literatuře několikrát popsán, nebudu se o něm šířit, ale přiblížím jej čtenáři dvěma málo známými fotografiemi (příloha 66).

Radosti, starosti, prožitá dobrodružství a závislost jedné tábořící dívky na druhé daly vznik mocným vzájemným citovým vztahům, které vedly k formálnímu založení první organizované dívčí družiny skautek, "Sasanek", jejíž vlajka (příloha 67), dodnes zachovaná a Jiřinou Vrtišovou po celých šest desetiletí pietně opatrovaná, je právem považována za symbol českého dívčího skautingu. Při dnešním pohledu zpět je až neuvěřitelné, jak odvážné byly první junačky o těch prázdninách roku 1915. Z ústního podání i z publikované zprávy ¹⁾ víme, že po ukončení třínedělního tábora v Živohošti uspořádaly druhý, týdenní tábor u Pelíškova mostu na Sázavě, který zakončily cestou přes Zruč, Kutnou Horu a Sedlec. A do třetice se pustily dokonce na desetidenní putovní tábor Pošumavím a jižními Čechami.

Po návratu z táborů udržovaly "Sasanky" svoji činnost stále na vysoké úrovni. Za nepříznivého počasí se scházely týdně v dívčím lyceu v Praze VII a když bylo hezky, konaly polodenní vycházky do Roztok, Podbaby, Sedlce, celodenní do Prokopského a Košířského údolí, na Medník, do okolí Karlova Týna a dokonce dvoudenní do Mníšku a na Dobříš. Při pobytu venku prováděly tělocvik, skautské hry, cvičily se v orientaci a čtení mapy, v odhadování vzdáleností apod. Bylo sympatické, že navštěvovaly také muzea, umělecké výstavy a že chodily společně i do divadla.

Zájem o dívčí skauting se ustavičně prohluboval a díky autoritě a vytrvalé pomoci tehdejších pedagogických kapacit, několikrát již vzpomínaných profesorů Dr. Fr. Drtiny a Dr. Fr. Čády, rostlo pochopení u učitelek i u rodičů; proto se také zvyšoval počet nově se hlásících dívek. K družině "Sasanek" přibyla počátkem roku 1915/16 družina "Vlčích máků", vedená E. Milčicovou. Poněvadž mezitím uznal výbor Vlastu Štěpánovou za vůdkyni, vznikl z obou družin 1. dívčí oddíl, který pracoval intenzívně jednak jako celek, jednak obě družiny samostatně.

II. oddíl

Dne 22. září 1915 se ustavil z další družiny, vzniklé původně při "Lidovém abstinentním svazu", II. dívčí oddíl, jehož počáteční i další bohatá činnost je vylíčena v II. ročníku "Junáka" (1916, str. 94) a v jiných pramenech. Skautské veřejnosti je dnes již sotva známo, že patronkou tohoto oddílu byla pí. Landová-Štychová ²⁾, u níž mívaly skautky časté a rušné schůzky, cvičily se ve zpěvu a hrály loutková představení.

Vůdkyní druhého - "méně měštáckého" - oddílu byla sl. Sofie Foučková učitelka, později členka spolku Armády spásy.

Druhý oddíl se scházel ke svým schůzkám v Libni a byl pověstný tím, že kromě běžné činnosti, rozšířené o rukodělné práce, zejména truhlařinu, pěstoval i debaty

Oddíl pracoval intenzívně po celé válečné období a plnil svěřené úkoly i v říjnových dnech r. 1918.

O činnosti oddílů III., IV. a V. máme velmi málo dochovaných zpráv. Víme jen tolik, že vznikly během roku 1917 postupným osamostatněním družin prvého oddílu, že III. odd. dívčí vedla s. Emilie Milčicová (dříve Mildschützová), pozdější první náčelní skautek a že V. dívčí oddíl, o který se starala ses. Růžka Jarešová, stal se průkopnicky čilým oddílem, hlavně na poli kulturním a uměleckém.²⁾

Jméno vedoucí IV oddílu, jíž byla J. Veselá, je uvedeno v příručce sester Milčicové a Herbenové.³⁾

Poněvadž všechny dívčí oddíly pracovaly pod přímým vedením svého odboru a podle plánů jím vypracovaných, lze předpokládat, že jejich výchovné působení bylo úspěšné. Dá se tak soudit i z toho, že téměř všechny vedoucí vycházely z pedagogického semináře prof. Dr. F. Drtiny a jak jsem již dříve uvedl, podrobily se i vůdcovským zkouškám.

Zakladatelkou VI. dívčího oddílu byla ses. Marie Müllerová, učitelka. Byla propagátorkou společné výchovy hochů a dívek, a proto přičlenila svoji družinu "Vlaštovek" na podzim r. 1917 k VI. oddílu chlapeckému, jehož vůdcem byl br. Lad. Filip (Brácha). Všeobecně se věřilo, že je-li kdo schopen udržovat čisté bratrské a sesterské vztahy mezi junáky a skautkami, byla to právě tato dvojice vůdců. Nebylo pochyb, že by se jim byl jejich průkopnický čin zdařil, ale doba nebyla zralá pro takové řešení, vždyť ani v oblasti školské správy nebyly tehdy koedukační školy. A tak když v únoru 1918 výbor spolku JČS rozhodl, že koedukace je nepřípustná, podřídila se ses. Müllerová tomuto rozhodnutí a z jejích dvou dívčích družin "Vlaštovek" a "Střízlíků" - vznikl samostatný dívčí oddíl. Že se měl čile k životu, o tom svědčí skutečnost, že o prázdninách 1918 uspořádal velmi zdařilý tábor spolu s VI. odd. u Županovic.

Oba tábory - chlapecký a dívčí - byly od sebe vzdáleny 300 m a k jejich uskutečnění bylo třeba zcela výjimečného povolení výboru spolku JČS. Ze vzpomínky br. Bráchy-Filipa se dovídáme ⁴⁾, že se tak stalo za přítomnosti K. Domorázka na přímluvu univ. prof. B. Kučery a prof. techniky F. Nušla a manželů Rodovských (spolupracovníků T.G.M.) a pod podmínkou, že na vedení dívčího tábora se bude podílet též MUDr. Kozáková z dětské nemocnice. Pozoruhodné bylo, že povolení k nejužší spolupráci chlapců a děvčat "Šedé smečky" (tak se nazývaly oba spolupracující

Byla nesmírná škoda pro český skauting, že ses. Marie Müllerová nemohla své pokrokové názory výchovné uplatnit ve svobodné vlasti. Podlehla chřipkové epidemii dne 14. října 1918.¹⁾ Osiřelého oddílu se po ní ujala ses. Věra Půlpánová, rovněž učitelka.

Na počátku roku 1918 bylo v činnosti nejen šest shora uvedených pražských oddílů, ale i dívčí oddíly v Domažlicích, v Hradci Králové a v Třebechovicích pod Orebem. Zájem o dívčí skauting rostl i v krajně nepříznivých válečných poměrech a jak potvrzuje sestra náčelní E. Milčicová ²⁾, "mnoho našich dívek žádalo o přijetí, ale nebylo dosti zkušených vůdkyň. Proto byl dán návrh, aby získány byly nové pracovnice a ženský odbor aby byl reorganizován a osamostatněn".

Výbor spolku JČS zvážil situaci v dívčím skautingu a uznav, že je třeba program pro dívky doplnit estetikou, tělovědou, zdravovědou a hygienou, ošetřováním nemocných, péčí o dítě a jeho výživu, že je nutno vypracovat denní cviky pro děvče i program vhodných rukodělných prací a všechno to spolu s ostatními prostředky skautské výchovy vydat knižně, usnesl se "rozdělit výchovu dívčí a chlapecké mládeže tak, že pro dívčí dorost má být zřízen samostatný odbor"³⁾.

K ustavení tohoto dívčího odboru došlo 23. února 1918. Nutno po pravdě říci, že to byl odbor, mající charakter téměř zcela samostatného spolku, ovšem bez právní subjektivity. Vždyť zatímco běžné odbory spolku JČS, zřizované v Praze i v jiných místech podle hlavy III. čl. 9. jeho stanov, měly správu odpovídající zřízení normálního junáckého oddílu v čele s vůdcem a jeho zástupcem ⁴⁾, dívčí odbor si zvolil své dvoukomorové vedení (výbor správní a výbor pracovní) v této sestavě ⁵⁾:

---

1) B. (Brácha=Lad. Filip pozn. R.P.), VI. chlap. odd.: Marie Müllerová - Junák, roč. V. - 1919, str. 14.
2) E. Milčicová a B. Herbenová: Příručka dívčího skautingu - Praha 1922 str. 13.
3) Všk (Vašek Jelen, pozn. R.P.): Z našeho ústředí - Junák, roč. IV. - 1918, str. 77.
4) Viz např.: Řád pro skautské odbory - Junák, roč. III. - 1917, str. 119.
5) Dívčí odbor - Junák, roč. IV - 1918, str. 74.
6) Manželka spisovatele, redaktora a senátora Jana Herbena (1857-1936), stoupence masarykovského realismu a důvěrného přítele T.G.M.

---

1) Velikonoční společná schůze vůdců skautských - Junák, roč. III. - 1917, str. 137.

---

1) Benešovští skauti - Junák, roč. II. - 1916, str. 112.

---

1) Odpovědi k závodům z čísla 8 - Junák, roč. III. - 1917, str. 160.
2) Svépomoc - Junák, roč. II. - 1916, str. 126.
3) F. Stopka?: O moravské družině - Skaut-Junák, roč. XXII. - l935/36, str. 86.

---

1) Činnost brněnských skautů - Junák roč. III.- 1917, str. 74.
2) Č. V. "Z Brna" - Junák, roč. V. - 1919, str. 110.

---

1) Puňta, Ze šerého dávnověku - Pamětní almanach k slavnostnímu otevření Junáckého domova v Čáslavi - 1947, str. 6.
2) E. J. Roubal: Skautské letnice v Čáslavi - Junák, roč. II. - 1916, str. 123.
3) L. Ryšavý: Skauting v České Třebové - Památník junáckého střediska "Javor" v České Třebové - 1946, str. 6.

---

1) K. Kepka: Z Českých Budějovic - Junák roč. II. - 1916, str. 79.
2) Jaroslav Kepka: Z Českých Budějovic - Junák, roč. IV., 1918, str. 77.

---

1) M. Matoušek: Skauti v Domažlicích - Junák, roč. II., 1916, str. 94.
2) K. Domažlice - Junák, roč. III. - 1917, str. 78.

---

1) K. Kulhánek: Nejstarší junácký oddíl na českém západě - zvláštní číslo Činovníka "Jak jsme začínali", Praha 1946, str. 29.
2) Táborový deník šestnáctiletého skauta Jiřího Wolkera - Praha 1928, str. 31.

---

1) Vratislav Hanzík: Počátky dívčího skautingu - Nové Hradecko, 19. listopadu 1969.

---

1) Bohumil Pipek: První junácké kroky - "Jak jsme začínali..." zvláštní číslo Činovníka, Praha 1946, str. 35.

---

1) Bohumil Pipek: První junácké kroky - "Jak jsme začínali...", zvláštní číslo Činovníka, Praha 1946, str. 36.

---

1) Jaromír Horáček: Jilemnicko-světová válka a převrat v r. 1918 - str. 88.
2) Z nového krkonošského oddílu v Jilemnici - Junák, roč. IV. - 1918, str. 16.

---

1) Krkonoští skauti - Junák, roč. IV. - 1918, str. 46.
2) Hanuš Entner: Začátky junáctví na Jindřichohradecku - "Jak jsme začínali...", zvláštní číslo Činovníka, Praha I946, str. 33.
3) Skautování na Kladně - Junák, roč. II. - 1916, str. 94.

---

1) Za povinností vojenskou - Junák, roč.l. - 1915, str. 38.

---

1) Z I. dívčího oddílu - Junák, roč. III. - 1917, str. 127.
2) Velikonoční společná schůze vůdců skautských - Junák, roč. III. - 1917, str. 137.
3) Jos. Tondr: První kroky skautingu v Ml. Boleslavi - Almanach "Sraz župy Riegrovy Svazu skautů a skautek RČS", MI. Boleslav 1935, str. 4.

---

1) Klima-Káj: Skautský generál - Skaut-Junák, roč. XIV., 1927/28, str. 116.

---

1) Fr. Votava: Nymburští skauti na poli válečné dobročinnosti - Junák, roč. II. - 1916, str. 144.
2) Pardubičtí skauti - Junák, roč. 1. - 1915, str. 86.