Kapitola první
Junáci v národní revoluci a v období upevňování státní moci

1. Jak jsem prožil revoluční dny

Od května 1918 žila uvědomělá část českého obyvatelstva Čech a Moravy v očekávání konce války a tím i vzniku samostatného Československa. Nasvědčovala tomu nejen řada dramatických událostí, o nichž jsem se zmínil v závěrečné části prvého svazku "Zaváté junácké stezky", ale i další vzpoury vojáků, stávková hnutí v mnoha českých a slovenských městech, ustavení zatímní československé vlády v zahraničí aj.
Školní rok 1918/19 začínal neslavně a vyučování netrvalo prakticky ani měsíc, když byly vyhlášeny chřipkové prázdniny. Naše junácká skupina v Prostějově(+), složená převážně ze septimánů reálky, rozhodla se, že nebude svým rodičům na obtíž a vydala se do Moravského krasu, kde vypomáhala jako průvodci ve sloupských jeskyních a pracovala v průzkumu Starých skal a Spodních pater, tehdy největšího sloupsko - šošůvského krasového labyrintu. Dne 26. října jsme se přemístili k Macoše, abychom vystřídali službu na obou jejich můstcích a na trase Macocha - Kateřinská jeskyně.
Ráno dne 29. října jsme se dověděli, že válka skončila, že byla vyhlášena republika a že se všude lidé srocují, aby táhli na Němce a rozbili Rakousko-Uhersko. V několika minutách jsme měli sbaleno a jako národovci, ozdobeni tisovou větvičkou (rostl tehdy na svazích Macochy), ovinutou stužkou v slovanských barvách (daroval nám poštovní poslíček), spěchali jsme na blanenské nádraží.
Brzy přijel od České Třebové přeplněný osobní vlak, tažený ofáborovanou a chvojím ozdobenou lokomotivou, do něhož bylo vyloučeno nastoupit, poněvadž všechny vozy, ba i schůdky do nich, byly plně obsazeny jak civilisty, tak vojáky. Bez námitek strojvůdce zavěsili jsme svá svinutá lana a "ruksaky" na lampy lokomotivy, sami se uchytili na střeše vagónu a uháněli zdarma tunely a údolím Svitavy k Brnu.


(+) Rudolf Plajner: Jak jsem prožil státní převrat v roce 1918. - "Skaut - Junák", roč. XXV. - 1938/39, str. 4.


Dojeli jsme právě včas, abychom mohli účinně zasáhnout do revolučního dění, jako shazování německých nápisů, odstraňování rakouských orlů (symbolů habsburské monarchie), i známého "Wehrmanna", do něhož se zatloukávaly železné, stříbrné a zlaté hřebíky, kupované za peníze, určené na podporu válečné mašinerie.
Plni nadšení a pocitu hrdinství dostali jsme se ještě před půlnocí domů, do rodného Prostějova, kde nás nádražní služba informovala, že velitelem města je náš skautský patron, prof. Jan Sedláček (+), u něhož se máme ihned hlásit.
A tak jsme se dostali nejen my, ale i ostatní junáci a studenti, do služeb ochránců pokoje a pořádku a ve službách Národního výboru jsme na nádraží bránili vojákům v odjezdu na frontu a do kasáren, vyměňovali jim rakouské růžice na čapkách za kokardy v národních barvách, odzbrojovali jsme je a byli jimi často poličkováni a biti, hlídali jsme přes den i v noci textilní továrny a jiné podniky patřící Němcům a Židům s příkazem, zabránit stůj co stůj vývozu materiálu. Největší potíž však byla s odzbrojením vzbouřivší se posádky, s převzetím kasáren a se zajišťováním výzbroje a výstroje.
Jinak jsme pracovali jako ošetřovatelé v nemocnicích, pomáhali jsme při repatriaci vojáků, zejména ruských a byli jsme spolehlivými pomocníky Červeného kříže. Přímo pro Národní výbor jsme obstarávali služby kurýrní a sociální.
V duchu manifestu NV jsme všemi silami usilovali o nekrvavý převrat a o zachování klidu a pořádku v atmosféře blízké rabování, násilí a anarchii.
Naše dobré služby trvaly asi 14 dní a byly oceněny veřejně i ve škole.
Kdybych chtěl vyvolat v představách svých čtenářů jen příznivé dojmy z naší služby osvobozené vlasti, neměl bych pokračovat v dalších vzpomínkách a úvahách. Ale já chci být pravdivý, a proto se musím zmínit i o události, která v nás zanechala ne právě příznivé dojmy.


(+) "Památník sedmdesátého pátého výročí reálky (státního reálného gymnasia) v Prostějově 1871 - 1946". - Nákladem a péčí Slavnostního výboru sdružení abiturientů reálky v Prostějově, 1946, str. 72/74.


Stalo se totiž, že v těch revolučních dnech se roznesla po Prostějově zpráva, že německé obyvatelstvo blízké Olomouce odmítlo uznat autoritu tamního NV, dožadovalo se práva sebeurčení a zřízení samostatné německé provincie, zv. Sudetengau, která měla být vyčleněna z území naší republiky a připojena k Německému Rakousku. Na výzvu NV se formovaly útvary dobrovolníků, zejména dělníků z Wichterlovy a Kovaříkovy továrny, vyzbrojené chudě zbraněmi, ale bohatě železnými pruty, trubkami a velkými železnými šrouby s maticemi, které měly táhnout třemi proudy na pomoc Olomouci. Toť se ví, že jsme my, junáci, museli být při tom a za dlouhého čekání a formování před odchodem jsme si spolu s ostatními živě představovali, jak budeme Němce pobíjet. Ale proč - ptalo se naše junácké svědomí? Jen proto, že jsou Němci a že se dovolávají téhož práva sebeurčení, jehož jsme se dovolávali za války i my a jehož jsme dosáhli 28. 10. 1918? Což pro Čechy platí v tom směru jiné mravní normy než pro Němce? a chci vyznat, že jsme takto nalomeni byli nakonec rádi, že pochod na Olomouc byl odvolán.
A od té chvíle jsme si uvědomovali, že budování státu, v němž bude žít tolik národností s obyvatelstvem diferencovaným sociálně, politicky i nábožensky, nebude úkol nijak snadný a že se na něj budeme muset pečlivě připravovat.
2. Junáci ve službách Národních výborů
Junáci!
Volám Vás vykonati povinnost!
Přijďte v úterý ráno pokud možno v kroji na Starou Rychtu (Praha I., Rytířská ulice).
A. B. Svojsík, vrchní vůdce.
Obraťme nyní svoji pozornost do junácké Prahy a dejme nejdříve promluvit přímému účastníku (+) tohoto památného dění:
"V den 28. října br. Svojsík nalezl svoje skauty na ulicích. Prošel v kroji hlavními třídami a hned získal několik desítek skautů k okamžitému nastoupení do služeb Národního výboru. Za několik hodin po vypuknutí revoluce roznášeli naši hoši do všech končin Prahy i do vzdálenějších vesnic provolání Národního výboru s výzvou, aby byl zachován klid.
Následující den časně z rána, sešlo se na 400 pražských skautů - téměř všichni, do jednoho - na dvoře Staré rychty v Praze I., kde byla skautská kancelář. Br. místostarosta Rössler - Ořovský (R. O.) (++) přinesl vzácný prapor Českého Olympijského Výboru, který vlál na mezinárodních slavnostech vedle praporů jiných států a vedle praporu Rakouska i tehdy, když jsme byli ještě rakouskou provincií (+++). Na tento prapor složili skauti slib věrnosti


(+) Jaroslav Novák: Skauting v národní revoluci. - "Kalendář čsl. skauta - junáka", roč. VIII. - 1929, str. 31.
(++) Autor se mýlí: br. Rössler - Ořovský byl starostou spolku JČS (pozn. R. P:)
(+++) V "Allgemeine Sportzeitung" ze dne 24. září 1904 byl uveřejněn tento článek:
"V těchto dnech měl Comité Internationale Olympique kongres. Předsedal baron de Coubertin a zúčastnili se delegáti: Francie, Německa a USA po 3, Ruska a Švédska po 2, Itálie, Turecka, Belgie, Holandska, Švýcarska, Španělska, Dánska, Mexika, Austrálie, Jižní Ameriky po 1, dále Maďarska a Čech také po 1.
Po Rakousku ani stopy.
Dejte si dobrý pozor: z Rakouska nikdo, ani Rakousko-Uherska, nýbrž Uhersko samo a jen za sebe a - to je ovšem nejzajímavější - "La Boheme". Také jen za sebe, jako samostatná říše mezi ostatními velmocemi a světovými národy, jako Francie, Anglie, Německo a Rusko.
Český delegát na tomto kongresu C. I. O. se jmenoval dr. Jiří Guth.
Co tomu říkají rakouští ministři?"


a služby nové Československé republice a přijali výzvu, aby si od toho dne všichni tykali a říkali bratře a sestro."
Po proslovu bratří Svojsíka a Rösslera - Ořovského seřadili se všichni v pochodový útvar a ozdobeni národními odznaky na prsou i na kloboucích, s praporem v čele, vydali se k obecnímu domu. Část junáků tam zůstala, část byla odeslána k radnici, jiní na nádraží, na policejní ředitelství, na Staroměstské náměstí, na poštu a zbytek měl jako pohotovostní oddíl vyhrazenu havelskou školu.
Ze všech služeb, které skauti v revolučních dnech v Praze konali a o nichž se zmíním v dalším, vstoupila do historie především jejich služba kurýrní, známá ve filatelistickém světě pod názvem "Pošta českých skautů."
Oč tehdy šlo?
Bratr starosta R. O. spolu s A. B. S. nabídli junáky do služeb NV ihned po jeho ustavení 13. července 1918 a v měsíci září dohodli s jeho předsedou dr. Karlem Kramářem, místopředsedou dr. Frant. Soukupem a dr. Aloisem Rašínem, že NV předá skautům svou přijímací a doručovací agendu. Stalo se tak de facto již 28. října večer a de iure 7. listopadu, vydáním zvláštního "Služebního předpisu" (příloha 1.).
Podle dohody udržovali junáci spojení mezi kanceláří NV a jeho členy, mezi policií a státními úřady a s redakcemi deníků. Pro tento účel dal R. O. zhotovit v předstihu skautské známky 10hal modrou a 20hal červenou s nápisem "Pošta českých skautů. - Ve službách národní vlády" (příloha 2.). Byly to prvé služební známky naší republiky a prvé skautské známky ve světě vůbec, o něž je mezi skautskými filatelisty trvalý zájem.
O tom, jak se kurýrní služba prováděla prakticky, máme tuto zprávu(+):
"Korespondence určená k přepravě skauty byla shromažďována v úřadovně skautů při Národním výboru postupně v Harrachově paláci, Kadetce, sněmovně a v Obecním domě. Důležité listiny, dopisy, depeše a telegramy došlé státní poštou, byly v úřadovně přijímány, tříděny a okamžitě doručovány adresátům. Skauti doručovali zásilky po Praze a do jejího blízkého okolí pěšky, elektrickou drahou a na kolech. Stejnokroj a legitimace umožňovaly skautům přístup ke členům vlády a k úředním činitelům v kteroukoliv denní i noční dobu. Příjem dopisů potvrzoval adresát v doručovací knížce nebo častěji pouze na obálce, kterou pak skaut odevzdal v úřadovně za účelem kontroly doručení.
Dne 16. listopadu byla vytvořena pošta skautů též při ministerstvu vnitra v bývalém paláci místodržitelském na Pražském hradě. Dále byla stálá skautská služba v poštovním a telegrafním úřadě v Jindřišské ulici, na Wilsonově nádraží a ve stanici bezdrátové telegrafie na Letné. Oficiální skautská služba byla zastavena rozkazem jejich starosty J. Rösslera - Ořovského dne 25. listopadu 1918 večer. Většina skautů musela nastoupit do škol a do zaměstnání a jednotlivá ministerstva měla již k dispozici vlastní zaměstnance." (Přílohy 3.4.)
V prosinci 1918 byla činnost skautské pošty obnovena na jediný den, 21. prosince, kdy přijel do Prahy prezident T. G. M. Pošta doručovaná v tento den mezi Hradem, sněmovnou, radnicí a Wilsonovým nádražím byla opatřena skautskými známkami s přetiskem "Příjezd presidenta Masaryka" (příloha 5.).
Bylo mi nesmírně líto, že jsem se této kurýrní služby nemohl účastnit, ač jsem dorazil z Prostějova do Prahy po sedmidenním pochodu včas. Ale byl jsem tehdy v Praze po prvé, nevyznal jsem se v ní, a tak jsem sloužil jako pořadatel na Staroměstském náměstí. Služební průkaz a červenobílou pásku (příloha 6.) chovám dodnes jako vzácnou památku.


(+) Ing. Ivo Kvasnička: "50. výročí doručovací pošty českých skautů. - "Filatelistické sešity", 1968, 22. str. 177 a další.


Uveřejňuji její fotografii proto, že jsou na ní vidět otisky:
a) kovového kruhového razítka (průměr 24 mm) s písmeny N. V. (Národní výbor), kterého používala úřadovna skautů při Národním výboru;
b) gumového kruhového razítka (průměr 30 mm) s nápisem POŠTA SKAUTŮ - PRAHA 1918, do kterého bylo vpisováno datum doručení dopisu ručně;
c) úředního gumového razítka tvaru elipsy s nápisem NÁRODNÍ VÝBOR ČESKOSLOVENSKÝ V PRAZE.
K dvěma prvým otiskům razítek skautské pošty by bylo třeba připojit třetí: dvouřádkové razítko
Dopis od skauta
převzal:
Do prvého řádku se podepisoval skaut, který dopis doručil, v druhém řádku potvrzoval adresát svým podpisem, že zásilku přijal.
Jména doručovatelů skautské pošty byla z vážných důvodů udržována v tajnosti (kromě asi 4 jmen, která se dostala na veřejnost) a teprve v nedávné době (+) - kdy byly v zahraničí obavy z rozšiřování falzifikátů - bylo zveřejněno 39 jmen z předpokládaných 96 "skautských listonošů":
Z nemnoha zachovaných dokumentů o poštovní službě junáků zveřejňuji ještě tužkou psanou zprávu br. Rösslera - Ořovského mladšího (příloha 7.).


(+) Czech Scouts Carried The Mail. - "THE CZECHOSLOVAK SPECIALIST" - Official Monthly Journal of the Czechoslovak Philatelic Cosiety. - New York, Vol. XXXIII, January 1972, Number 317, str. 3.


Jiným oborem revoluční činnosti junáků byla strážní služba, kterou vykonávali dílem sami, dílem společně se Sokolskými strážemi a vojáky. Střežil se ve dne v noci nejen Obecní dům a později i Harrachův palác, jako sídla NV, ale i pražský Hrad, Nosticův a jiné paláce, pošta, vojenská skladiště a většina veřejných a významných objektů, aby do nich nevnikl nikdo nepovolaný a nic odtud nevynášel (pokusy o to dály se často).
Třebaže se k rozsáhlé strážní službě přihlásila řada jiných spolků i dospělých jednotlivců, stávalo se často, že nebyla žádoucí pohotovost ke střídání a tak museli ochotní skauti zaskakovat tam, kde organizace selhávala. Jedna ze vzpomínek Jar. Nováka, skauta revoluce, stojí za záznam. Píše: "Pamatuji se, že jednu neděli kráčeli jsme o osmé hodině ze cvičení přes Hradčany, když tu k nám přiběhl z hradní posádky četař a nalehavě žádal o pomoc skautů pro dnešní noc. Jistý vyšší ústav měl mít strážní službu u vojenského skladiště, ale místo stanovených osmi strážců přišel jeden. a ve skladišti bylo zásob za několik miliónů! - S ochotou a nadšením přihlásilo se pět nejstarších skautů ke službě, a ostatní rozběhli se po Praze, aby sdělili jejich rodičům, proč se strážci nedostaví na noc domů". (+)
Nejtěžší ze všech junáckých služeb v revolučních dnech byla bezesporu služba na pražských nádražích, jimiž projížděly desetitisíce demoralizovaných vojáků a z nichž odjížděli i rumunští a maďarští vojáci, kteří byli posádkou v Praze. Junáci měli nesnadný úkol odebírat jim přebytečné vojenské prádlo, šatstvo, obuv a kontrolovat, zda neodvážejí nakradené zásoby vojenské výzbroje a výstroje, což se dálo často s nebezpečím vlastního života, zejména když museli junáci svlékat vojáky násilím. Takto zabavené věci, náležitě roztříděné, odváželi chlapci na poštovních vozících na Střelecký ostrov, kde se již organizovala naše první čsl. armáda.


(+) Jar. Novák: Skauting v národní revoluci. - "Kalendář Čsl. skauta - junáka. roč. VIII., 1929, str. 33.


Ve službách NV a nového státu nestáli jen junáci pražští a prostějovští, ale určitě všechny oddíly, které se udržely v různých místech při životě. Máme např. zachovanou zprávu z Hradce Králové(+), kde junáci rovněž konali služby pořadatelské, kurýrní, spojovací, strážní - zejména ve Vodičkových kasárnách - odzbrojovali a prohlíželi maďarské vojáky a bránili státní majetek.
A že byli strážci spolehlivými, to dosvědčuje historka skauta M. L., kterého zapomněli vystřídat v budově v Jiráskových sadech a o němž záznam praví, že "... teprve třetí den v poledne hlásil na velitelství jakýsi občan, že v parku k němu přišel hladem polomrtvý skaut a prosil pro boha za vystřídání, neboť je třetí den bez jídla. Pak byl z parku svědomitý hoch vysvobozen. Smysl pro povinnost byl u něho vyvinut tak, že neopustil vykázané místo, ač by tím nevzniklo velké nebezpečí, a raději snášel hlad, než aby porušil daný rozkaz."
K výkonu služby, která trvala dobrý měsíc, byli hradečtí junáci na žádost NV dovolováni ze škol a měli-li celonoční služby, odcházeli do školy stejně vesele a čile jako jejich spolužáci.
Významný člen revolučního NV v Hradci Králové vyjádřil se o službě skautů takto: "My, v Národním výboru, měli jsme ty čiperné hochy upřímně rádi. Dávali službě všechno nesobecké nadšení mládí".
+ + +
V tyto slavné dny nestály stranou ani naše sestry skautky. Mladší členky pražských oddílů byly povolány do Obecního domu, aby urychleně šily československé kokardy pro důstojníky a policisty, starší pracovaly v přímých službách NV jako administrativní síly a staly se tak vlastně prvými úřednicemi naší republiky. Je zaznamenáno(++), že sloužily jako telefonistky, tlumočnice, ba že dokonce přijímaly za nepřítomnosti


(+) Inž. Jar. Růžička - Master: Skautské vzpomínky na naši národní revoluci. - "Skaut - Junák", roč. X. - 1923/24. str. 63.
(++) Vlasta Velká: Co dělaly skautky v říjnu 1918. - "Skaut - Junák", roč. XXIII. - 1936/37, str. 29.


nebo zaneprázdnění členů NV i cizí delegace.
Ale nesloužily jenom v těchto službách. V dokumentu stojí, že "v Kolovratově paláci došlo i na mytí podlah - pokud to šlo - neboť ve dne v noci tam bylo rušno a ani zametat se nedalo."
Pozdější náčelní skautek, sestra Vlasta Koseová, účastnice všeho toho dění, zhodnotila krásně služby skautek konstatováním, že "naše práce v říjnu 1918 byla drobná, pomíjející, ale její cena byla v naší skautské pohotovosti".
+ + +
Služba junáků v národní revoluci byla mnohokráte oceněna našimi státníky, členy vlády, NV, mluvčími armády aj. Za všechny chci reprodukovat slova dr. Frant. Soukupa, jednoho z "mužů října" a pozdějšího prezidenta senátu RČS:
"Republika je zavázána velikými díky skautům za práci v době převratu.
...Není o tom pochyby, že naše republika má své hluboké vztahy a jest zavázána velikým díkem veškeré vaší práci a všem vašim spolupracovníkům za vše, co jste v dobách převratu i později vykonali pro upevnění a zajištění našeho státu, republiky Československé. Dne 28. října 1918 byli jsme všichni svědky krásné a nezapomenutelné práce, kterou tehdy skauti vykonali pro náš revoluční převrat a pro naši republiku, o kterou se tehdy tolik zasloužili. Byla to krásná generace skautů, která tehdy pracovala ke společnému našemu cíli..."(+)


(+) "Skaut - Junák", roč. XXII. - 1935/36, str. 134.


Naznačil jsem již, jak byla mladá generace studentů a junáků bezradná v posouzení domácích i zahraničních událostí v ranně poválečném období. Byli jsme totiž po celý život vychováváni sice k lásce k svému českému národu a k užší vlasti, tj. k historickému jádru předbělohorského českého státu, ale též k nenávisti k širší vlasti - monarchii rakousko-uherské - a k Němcům, jako našim utiskovatelům a germanizátorům. a nyní jsme měli - podle svého slibu - milovat vlast svou republiku Československou, tedy i ty územní celky, které k historickým zemím nepatřily, měli jsme s bratry Slováky tvořit jediný národ československý a měli jsme dokonce pomáhat budovat stát, v němž nechtěli s námi žít příslušníci jiných národností.
Jak složitá byla tehdejší situace, vysvitne z tohoto stručného přehledu.
Němci, žijící v našich historických zemích, vyčlenili z nich hned po 28. říjnu 1918 čtyři německé provincie (severomoravskou Sudetenland, jihomoravskou Deutschsüdmähren, severočeskou Deutschböhmen a jihočeskou Böhmerwaldgau a proklamovali jejich začlenění do Německého Rakouska, které s tímto řešením souhlasilo a přijalo německé poslance z Čech a Moravy do svého prozatimního národního shromáždění.
S Poláky jsme se dostali do ostrého sporu o Těšínsko, které patřilo vždy k zemím koruny české, navíc mělo pro naši republiku nesmírný význam hospodářský (uhelné revíry) i dopravní, neboť přes jeho území vedla košicko - bohumínská dráha, jediné železniční spojení na střední a východní Slovensko. Spor o toto území, rozšířený ještě o Oravu a Spiš (Poláci vnikli na Slovensko až ke Kežmaru) se vlekl dlouho a po neúspěšných jednáních i vojenských akcích mělo být rozhodnuto plebiscitem. Když však zavládl na sporných územích teror a zastrašování (příloha 8.), byl plebiscit odvolán a rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko provedla Rada (spojeneckých) velvyslanců až v červenci 1920.
Neskonale obtížnější byla situace na Slovensku. Je sice pravda, že Slovenská národní rada se vyslovila pro jednotu československého národa pro nějž žádala neomezené sebeurčovací právo (příloha III.), ale maďarská vláda nevzala tuto deklaraci na vědomí, pokládala Slovensko i nadále za součást Magyárországu(+), vyklidit je nehodlala a kladla našemu vojenskému obsazování tvrdý branný odpor, který byl z naší strany zaplacen ztrátou asi 12 % početního stavu celé naší armády na Slovensku(++).
Situace se navíc komplikovala i tím, že za maďarské ofenzívy na Slovensku byla pod patronací její Rudé armády vyhlášena 16. 6. 1919 v Prešově "Slovenská republika rad", jejíž sovětská vláda ujišťovala sice pražskou vládu, že "nemá vůči ní žádných nepřátelských úmyslů a že chce žít s českým proletariátem v nerozlučném státním spolku"(+++), ale prakticky to znamenalo, že chce vyčlenit Slovensko ze státního svazu Československa, které se formovalo jako pluralitní demokracie. Ostatně byl to po Dvorcsakově "Východoslovenské republice", která měla být součástí Maďarska, druhý pokus toho druhu.
A ještě nesnadnější bylo úsilí o začlenění Podkarpatské Rusi do Československa.
Za této situace, která se podobala tak nebezpečně pozdější krizi kolem Mnichova, potřebovali nejen junáci a studenti, ale většina národa jasné odpovědi na některé základní politické otázky. Daly je myslivé hlavy našeho národa, zejména profesoři dr. Karel Engliš, dr. Emanuel Rádl a dr. Emanuel Chlupatý a mnozí jiní.
Šlo o objasnění těchto problémů:
1. Jsou Češi a Slováci dva samostatné národy či tvoří


(+) Velké Maďarsko
(++) Pluk. gšt. v. v. Zdeněk Ježek: Účast dobrovolníků v bojích o Slovensko a Těšínsko v letech 1918 - 1919. - Praha 1937, str. 58.
(+++) Radio Slovenské Sovětské vlády do Prahy. - "Česká ročenka", Praha 1925, str. 41.


jediný národ československý?
Jsou-li si Češi a Slováci vědomi společných kulturních, územních, historických, jazykových, psychických a jiných svazků, rozhodnou-li se dobrovolně a uvědoměle pro příslušnost k jednomu národnímu celku a budou-li usilovat o vytvoření společného mravního svědomí, pak československý národ existuje. a podle tehdejších moderních vědeckých názorů (Jellinek, Renan, Lazarus) bude jeho existence trvat tak dlouho, pokud jeho příslušníci budou mít toto subjektivní vědomí.
2. Jak rozumět v nových poválečných poměrech pojmu vlast?
Od nepaměti pokládali naši předkové i my za svou vlast především tu společnost, ve které žijeme a v druhé řadě pak tu zemi, na níž náš národ byl trvale usazen, k níž byl připoután svým bytím, kterou obdělával a z níž také žil, kterou podle svých představ zkrášloval a hájil ji jako své vlastnictví proti všem nepřátelům. Je to společnost a země, v níž jsme se zrodili i my a v jejíž atmosféře jsme vyrůstali tělesně i duševně.
Od roku 1918, kdy se Češi a Slováci přihlásili k jedinému národu československému, je tato nová společnost i celé území jí obývané naší vlastí.
3. Je politicky a mravně oprávněné nerespektovat právo sebeurčení nestátních národů žijících na území ČSR?
Politickým cílem každého národa je vlastní stát a státní samostatnost. Naše republika byla vytvořena nejen mírovými dohodami vítězů I. světové války, ale i vůlí, prací, zásluhami a obětmi příslušníků československého národa, aby zajistila jeho existenci a další vývoj.
Z důvodů zeměpisných, historických, hospodářských, dopravních i strategických nebylo možno stanovit hranice našeho státu tak, aby obsáhl jen příslušníky našeho národa. a tak se stalo, že na území ČSR žije i třetina občanů jiných národností. Jejich národně státní život je zajištěn v sousedních samostatných státech, Rakousku, Polsku, Maďarsku a Německu, a nemohou proto žádat - zejména Němci - vyčlenění území jimi obývaných z našich historických zemí. Jejich rovnoprávnost, ochranu a kulturní vyžití, jakož i právo opce zakotví republika v souhlase s mírovými podmínkami ve své ústavě.
Samostatnost 10 miliónů Čechoslováků, tj. celého národa, je i před nejkritičtějším svědomím vyšší mravní hodnotou než vtělení 3 miliónů Němců z "cizího" panství československého do panství německého.
+
Na základě těchto a dalších vysvětlení byla směrem do junáckého hnutí dána tato směrnice:
a) Od vzniku samostatného Československa tvoří Češi a Slováci dvě větve jediného národa československého. Jednotu tohoto národa musíme stříci jako oko v hlavě.
b) Naší vlastí je celá Československá republika, a je proto nutno přijat znění prvého článku našeho slibu tak, jak bylo zveřejněno: "Milovat vlast svou Republiku československou a sloužiti jí věrně v každé době".(+)
c) Do doby, než se podaří získat do výstavby ČSR zatím nepřátelské menšiny, musí zajistit územní celistvost nového státu a usilovat o jeho další rozvoj příslušníci československého státního národa a v jeho rámci i českoslovenští junáci.
Bylo pak samozřejmé, že od 29. února 1920, kdy byla Národním shromážděním schválena ústava ČSR, jsme ji jako hrdí občané republiky respektovali bez výhrad.


(+) "Junák", roč. V. - 1919, str. 154.


My, příslušníci prvé junácké generace, zrozené kolem přelomu století, jsme se pokládali jak za spolutvůrce národní revoluce, tak za spolubudovatele a nositele československé státnosti. Bylo pro nás samozřejmé, že jsme chtěli být při všem, čím republika žila a brali jsme proto na svá bedra často víc, než bylo únosné pro nepočetnou dětskou a mládežnickou organizaci.
V čem spočívaly naše služby?
a) Především šlo o služby humanitární.
V prvních měsících a letech po ukončení války byl zdravotní stav naší mládeže, zejména dětské, krajně neutěšený. Jídla bylo stále velmi málo, prádlo a šatstvo bylo velmi chatrné, obuv téměř žádná, chybělo palivo, nebylo čím svítit. a poněvadž byl naprostý nedostatek mýdla, byly děti nečisté, zavšivené, pokousané blechami, štěnicemi a postižené svrabem.
Těžký úkol zjednat co nejrychleji nápravu připadl nově založenému Československému červenému kříži (ČsČK), do jehož služeb jsme vstoupili hned při převratu. Všichni, bez rozdílu věku, jsme konali peněžní pouliční sbírky, velmi často opakované (tzv. "Štědré dny"), mladší vypomáhali při sběru a rozdílení potravin, prádla a šatstva, starší byli přibíráni k vybudování "legie mladých" a k vedení prázdninových ozdravovacích kolonií, organizovaných ČsČK, Českým srdcem a Americkou misí pro zdravotně ohrožené děti, zejména v podhorských oblastech a na Slovensku (příloha 9.).
Řada pražských vůdců a vůdkyň, zejména vysokoškoláků znalých cizích řečí (např. Jar. Kose, Lad. Filip (Brácha), Vašek Jelen, Vlasta Štěpánová aj.), byla vyslána dr. Alicí Masarykovou, předsedkyní ČsČK do Švýcarska a Švédska, aby informovali tamní významné jedince i organizace (také skautské) o zoufalém stavu vyživovací a sociálně hygienické otázky v našich zemích a vyvolali v život různá pomocná komité. a byli to rovněž junáčtí pracovníci, kteří navazovali prvé styky i s mezinárodním komitétem Červeného kříže v Ženevě.(+)
Jednou z největších a také nejnebezpečnějších akcí, které jsme uskutečnili ve službách ČsČK, byl doprovod tří potravinových vlaků na Podkarpatskou Rus a rozvoz zásob vojenskými auty až do nejodlehlejších míst. V hladovějících vesnicích zřídili junáci polní kuchyně a vařená jídla rozdávali obyvatelstvu. Za tuto mimořádně významnou činnost dostalo se nám zvláštního uznání jak Červeným křížem, tak i tehdejším náčelníkem generálního štábu, francouzským generálem M. Pellé.(++)
b) Služby v oblasti školní správy
Odvoláním a odchodem maďarských učitelů a profesorů ze Slovenska vzniklo nebezpečí, že při naprostém nedostatku slovenské inteligence nebude možno zahájit vyučování nejen na školách středních, ale i na školách lidových. a podobná situace byla i v krajích přivtělených k republice, na Hlučínsku a Valticku, ba i na Opavsku a Těšínsku.
Propagátorem účinné pomoci slovenskému a menšinovému školství v junácké rodině se stal vynikající pedagog a spisovatel br. Ed. Štorch, zástupce našeho vrchního vůdce. Spolu s několika dobře kvalifikovanými učiteli odešel dobrovolně z Prahy na Slovensko, on sám do tehdy z 80 % maďarské Bratislavy, kde se jako školní inspektor znamenitě osvědčil při organizaci slovenského školství a při zakládání tamního skautingu. Podařilo se mu přesvědčit i řadu junáků maturantů, aby vstoupili do školských služeb v pohraničí i bez pedagogické kvalifikace jako výpomocní učitelé. a nutno dodat, že mnozí z nich tam zůstali i po doplňovací maturitě na učitelských ústavech.
Svoji roli sehrály i námi organizované časté oddílové zájezdy do míst s českou menšinou obyvatelstva, kde jsme v úzké spolupráci s Národními jednotami pomáhali rozvíjet


(+) Brách: Poselství ze Švýcar. - "Junák", roč. V., 1919, str. 99.
(++) Zpráva tajemníka Svazu br. Jar. Nováka. - "Vůdce", roč. II., 1921, str. 51.


a upevňovat národní vědomí a hlavně posilovali práci škol zakládáním junáckých oddílů.
c) Podpora branným silám Československa
Nejnaléhavěji bylo třeba pomoci republice při obsazování Slovenska, jehož hranice nebyly přesně určeny a na jehož území se nacházela maďarská a rumunská vojska. Prosadit svrchovanost ČSR bylo krajně nesnadné zejména proto, že náš mladý stát neměl vlastní armádu a nemohl tudíž své nároky podepřít vojenskou mocí. Záchrana byla jedině v "dobrovolnických útvarech", do nichž se hlásili zejména příslušníci Sokola, DTJ, Orla, České obce střelecké, hasiči, studenti a další dobrovolníci, mezi nimi i junáci.
Z ústních i písemných pramenů se dovídáme, že členové spolku JČS, ročníků 1882 - 1898, kteří byli povoláni k činné službě vojenské, nepodlehli všeobecnému rozkladu a uvolnění kázně, ale věrni svému junáckému slibu nastoupili do jednoho k obraně vlasti, což nebylo tehdy tak samozřejmé.(+)
Pokud byli junáci členy Sokola (v poválečném období nás bylo mnoho), vztahoval se na ně mobilizační rozkaz ČOS ze dne 6. června 1919, podle něhož členstvo ve věku 20 - 50 let (včetně) bylo povoláno k odvodu a podle potřeby zařazováno do pluků Stráže Svobody nebo do jiných sokolských útvarů, které sloužily resp. bojovaly jak na Těšínsku, tak na Slovensku.
V době vzrůstající anarchie a řádění různých ozbrojených band, vyvolaných zejména vpádem maďarské Rudé armády, nemohli junáci neslyšet volání bratří Slováků o pomoc (příloha 10.), a tak řada z nich, zejména mladší 20 let, přihlásila se k vojenské službě jako dobrovolníci. a bylo dosti i těch, kdo zcela o své újmě, pěšky či na kole, překračovali moravsko - slovenské hranice a hlásili se jako pomocníci


(+) V poválečném období a v atmosféře blízké anarchii nestíhalo ani ministerstvo národní obrany vojenské osoby, které - ač povolány k činné službě podle platného zákona tak neučinily.


v nejbližších obcích.
Konečně spolek JČS dal se v tu dobu plně k dispozici MNO(+) odkud došel pokyn, "aby pohotovost byla zatím zachována, k činné službě, že junáctvo bude povoláno, ukáže-li se toho potřeba". Potřeba se ukázala až dne 23. 10. 1921, kdy ČSR a Jugoslávie vyhlásili částečnou mobilizaci armády proti pokusu excísaře Karla I. zmocnit se v Maďarsku svatoštěpánské koruny. V záznamu o schůzi náčelnictva čteme(++), že rozkaz vojenského velitelství k nástupu služby (v Praze, pozn. R. P.) obdrželo ústředí v 9 h a že ve 13 h bylo již prvých 50 krojovaných skautů ve službě. Podobně tomu bylo i v jiných posádkových městech a zejména na Slovensku, kde byli povoláváni junáci do služeb strážních. Po odvolání stavu bdělosti vrátili se junáci opět do škol.
Budiž tu ještě zaznamenáno, že nemalý počet oddílů i jednotlivých skautů byl také povoláván k pomoci armádě i úřadům při evakuaci obyvatelstva a do služby kurýrní a spojovací, hlavně jako pomocníci cyklistických setnin.


(+) A. B. Svojsík: Kol táborového ohně. - "Junák", roč. V., 1919, str. 150.
(++) Schůze 24. října 1921. - "Vůdce", roč. II., 1921/22, čís. 7 - 8, str. 125.


Další prameny ke kapitole I:
1. Jaroslav Novák: Zápisy našich hochů z revolučních dnů. - "Junák", roč. V., 1919, str. 33.
2. Prvé známky republiky. - "Skaut - Junák", roč. X., 1923/24, str. 143.
3. Skautská pošta za státního převratu v roce 1918. - "Skaut - Junák", roč. XVII., 1930/31, str. 150.
4. President senátu dr. František Soukup: Skauti a 28. říjen 1918. - Almanach "skauting ve službách republiky", Praha 1938, str. 16.
5. Skauti ve službách Národního výboru. - "Skaut - Junák", roč. XV., 1928/29, str. 30.
6. A. Hronek: Pošta českých skautů. - "Skaut - Junák", roč. XVI., 1929/30, str. 120.
7. A. B. Svojsík: Skaut v životě. Náš 28. říjen. - "Skaut - Junák", roč. XIX., 1932/33, str. 34.
8. Dr. Jar. Novák: Naši skauti 28. října 1918. - "Skaut - Junák", roč. VII./II. 1921/22, str. 10.
9. Skauti ve službách národní vlády. - "Skaut - Junák", roč. VII./II., 1921/22, str. 128.
10. Harry Thorsen: The intriguing designs of scout stamps. - "World Scouting", vol. á., No. 3. Jul. - Sept. 1972, str. 27.
11. Lída Zemanová: Z deníku skautky 1918. - "Skaut - Junák", roč. XX., 1933/34, str. 46.