Seifert se ovšem hlásil i k myšlenkám van Eedenovým, jehož v Hollandsku rovněž navštívil a jehož kritiku ideového

(+) Tamtéž, str. 19.
(++) Dopis Seifertův spisovateli Gustavu Jarošovi, datovaný v Mostu 20. ledna 1922 (Literární archiv PNP).
(+++) U Bílé Lišky. - "Vatra lesní moudrosti", roč. II., 1923, čís. 1., str. 7. - Miloš Seifert.
(++++) Náčelník Obce vzkazuje... "Vatra zálesáckého junáctví", roč. I., 1923, čís. 6., zadní obálka.
B.: Poměry ve skautingu v cizině. - Tamtéž, č. 9 - 10., vnitřní obálka.

základu junáctví u nás nadšeně šířil.(+)

I když je třeba po pravdě říci, že Seifertova kritika se týkala především badenpowellovského skautingu v zemi jeho zrodu, přenesla se téměř do slova a do písmene na svazový skauting u nás a jejími argumenty operovali odpůrci "oficiálního" skautingu po dalších šest desetiletí.

Jak jsme se s kritikou vypořádali, naznačím v dalším.

1. Pravda je, že v Anglii, Francii, Holandsku i jiných imperialistických státech byl tamní státotvorný skauting ve službách imperialismu; u nás tomu nebylo a ani nemohlo být. Mladé Československo, stavějící se těžce na vlastní nohy, světovládné ambice nemělo a my, junáci, jsme byli ve službách demokracie a sociální spravedlnosti.

2. Netýkaly se nás také výtky z militarismu. Podle všeobecně uznávaného obsahu toho slova(++), byl to přece systém, v němž vojenské zájmy jsou v nejpřednější řadě a směrodatné všem ostatním zájmů, v němž se ukládají občanům rozsáhlé oběti hospodářského finanční i osobní, systém, který vede k válkám a tím ke zkáze národa vyčerpáním mravním, fysickým i finančním. Chudobné a válkou oslabené Československo militaristické rozhodně nebylo. My, junáci, poučení událostmi let 1918/19, jsme byli jen pro zvýšení a pěstování brannosti národa a nic více.

3. Se Seifertovou charakteristikou anglického skautingu jakoby byl klerikální, jsme souhlasit nemohli. Pravdou bylo jen, že měl náboženské zabarvení, nebyl však klerikální v tom negativním smyslu, neboť nebylo důkazů, že by náboženské cítění tamních skautů a skautské výchovy vůbec bylo zneužíváno k politickým účelům.

Ostatně, ani u nás nebylo nikoho, kdo by chtěl klerikalismu sloužit. Poválečné klima u nás bylo přece příznivější odluce církví od státu než posilování jejich vlivu v politickém dění. Jiná byla ovšem otázka poměru svazového skautingu k náboženství. V situaci r. 1921, kdy bylo v celé ČSR

(+) M. Seifert: U básníka Frederika van Eedena. - B. Kočí, Praha 1922.
(++) B. Kočího Malý slovník naučný, II. díl, Praha 1929, str. 1367, heslo Militarismus.

pouze(+) 5,3 % občanů bez vyznání a kdy se respektovalo právo rodičů rozhodovat o náboženské výchově svých dětí, kdy se vyučovalo nepovinnému náboženství i ve školách, nemohlo být jinak, než vyznávat náboženskou toleranci a vytvářet takové podmínky, aby i při skautské činnosti (např. nedělních celodenních vycházkách), mohly děti své náboženské povinnosti plnit (2. bod junáckého slibu!). Ve vlastní výchově skautské té doby však náboženská výchova obsažena nebyla.

4. Chtěl-li být svazový skauting otevřeným dětským hnutím - a to bezpodmínečně chtěl - nemohl vyznávat ideologii žádné z 29 politických stran, které se ucházely o přízeň voličů v listopadových volbách 1925 (v roce 1920 to bylo 22 stran). Byl tedy stejně nepolitický (ve smyslu konkrétních politických stran) jako např. škola, armáda, Sokol a většina zájmových organizací.

Nepolitičnost neznamenala ovšem apolitičnost, spíše výchovu v pojetí někdejší "občanské výchovy", a bylo zajímavé, že pro stranicko nepolitickou výchovu svých dětí se rozhodovalo i velmi mnoho rodičů stranicky organizovaných, včetně komunistů.(++)

Tehdejší střední generace svazových pracovníků byla politicky velmi vyspělá a na rozdíl od "starých pánů" se nijak netajila svou příslušností k té či oné straně. O Svojsíkovi jsme se nikdy nedověděli, byl-li politicky organizován, ale např. o Jiřím Wolkerovi bylo známo, že je komunista, bratři Rašínové byli národní demokracií, Ivan Sekanina(+++) našel cestu od národních socialistů ke komunistům, br. dr. Plajner patřil do sociální demokracie (příloha26.) a jiní jinam. Přiznám ovšem, že řada svazových činovníků patřila k oné 70 % mlčenlivé většině bezpartijních.

Výtky ani nadávky, adresované Svazu politickými stranami, jsme nebrali proto téměř na vědomí, neboť spolek

(+) JUDr. Karel Myšák: Československá republika 1918 - 1938. - Praha 1947, str. 11.
(++) Podobně tomu bylo i v mnoha jiných zemích.
(+++) Pozdější právní obhájce dělníků, kulturní pracovník a obhájce G. Dimitrovova, obviněného ze zapálení říšského sněmu. Byl umučen v Oranienburgu - Sachsenhausenu.

podle svých stanov politickým spolkem nebyl a politickou činnost nevyvíjel.

Nelze ovšem zamlčet, že většina pracovníků Svazu tvrdě odsuzovala zakládání politického skautingu a "zneužívání" dětí v bojích o získání politické moci. Byl to projev nesnášenlivosti a nerespektování práv a odpovědnosti rodičů, bylo to i nepochopení funkce politických stran v soustavě pluralitní demokracie a litoval jsem vždy, že k takovým projevům docházelo.

5. Pokud šlo o výchovu k mezinárodnímu skautskému bratrství a přátelství k všem lidem dobré vůle, souhlasili jsme s Hargravem, že by vypjatý nacionalismus byl tomuto snažení na překážku, ba v přímém odporu s ním, a že zejména je nutno bratrství národů nejen proklamovat, ale za ně také bojovat. Učili jsme proto své svěřence úctě a bezmezné oddanosti k vlasti a národu i úctě a vážnosti k ostatním národům a posilovali jsme vzniklá bratrská pouta všemi dostupnými prostředky (korespondenčním stykem, výměnou dárků, účastí na všech mezinárodních setkáních, výměnnými návštěvami, zájezdy do ciziny, zvaním cizích skautů do našich prázdninových táborů apod.). My všichni jsme ve světové skautské bratrství hluboce věřili a odmítali všechny provokační otázky, zaměřené na jeho zpochybnění a kladené generací dospělých, jako např. zda by za válečného konfliktu skaut jednoho státu zabil či ušetřil skauta jiného, nepřátelského státu. Takové problémy nemusela v poválečné době řešit mladá a střední generace a mohla je klidně přenechat dospělým, kteří za válečné vřavy a v těžkých utrpeních určitě dospěli k názoru, že by války být neměly, aby nemusel zabíjet katolík katolíka, socialista socialistu, komunista komunistu, člověk člověka. a z toho vyplývala Hargravem naznačená povinnost, angažovat se politicky ve prospěch zachování světového míru.

6. Jisté potíže jsme měli s van Eedenovým zpochybněním uznávání autority a poslušnosti k ní. V dětské vrstvě skautského hnutí sice problémy tohoto druhu téměř neexistovaly, ale v dospívání se skutečně objevovaly a bylo nutno je citlivě řešit. Nešlo totiž o nesporné autority rodičů, učitelů, junáckých vůdců, ale o autority celospolečenské, státní, šlo zejména o autoritu hlavy státu a o bezpodmínečnou poslušnost, vyžadovanou autoritami vojenskými.

Univerzální recept nikdo z nás neznal, ale souhlasili jsme s van Eedenem, že při střetu osobně poznané pravdy s míněním druhého nebo dokonce s rozkazem autority vyšší, máme být připraveni vzdorovat představeným a odepřít vykonání rozkazu i za cenu ztráty zaměstnání, společenského postavení i vlastního života. V tom nám měl být vzorem náš Mistr Jan Hus.

Osobní odpovědnost za každý čin (i ve válečných poměrech), potvrdil ostatně po druhé světové válce i mezinárodní norimberský tribunál.

Je třeba ovšem poctivě doznat, že ne všichni uznávali správnost takového řešení konfliktů s vysokými autoritami a že bylo dosti těch, kdo postoje takto smýšlejících a jednajících odmítali, považovali za bláznovství a pokládali za krajně neodpovědné.

7. Omezení duševní činnosti badenpowellovských skautů téměř na nulu, jak zněla jedna ze Setonových výtek, mohlo být pravdivé v obou junáckých soustavách. Rozhodovala o tom v prvé řadě osobnost vůdce a pak inteligenční úroveň skautů v oddílech. Z diskutovaného období 1918 - 1925 nemáme sice k dispozici statistiky vůdců a junáků specifikované podle zaměstnání, ale ze svých bohatých zkušeností mohu prohlásit, že většina vůdců se rekrutovala z řad pedagogů z povolání, úřednictva, vysokoškolského studentstva, u nichž trvalá potřeba sebevzdělání a duševní činnosti byla samozřejmostí. a podobně tomu bylo i s junáckou mládeží - školáky a studenty - která byla vždy dostatečně zvídavá i zvědavá, takže ani u ní nebyla nouze o duševní činnost.

A co bylo obzvláště pozoruhodné a pro český skauting typické, bylo hluboké prolnutí soustavy setonovské s badenpowellovskou, skutečně ojedinělé v celosvětovém měřítku.

Výtka Setonova se nás tedy - až na zcela vzácné výjimky - prakticky netýkala. Žili jsme skutečně plným a bohatým kulturním životem civilizovaných jedinců i junácké komunity a mnohaletý další vývoj a rozvoj potvrdil, že ti, kdo v 16 - 17 letech skautské řady opouštěli (a bylo jich dosti), nečinili tak z "nedostatku činnosti", jak se Seton domníval, jako spíše z touhy po výraznějším sebeuplatnění, jež nabízel v tu dobu spíše sport, a z touhy po obdivu a přízni dívek, která v nekoedukovaných svazových oddílech uspokojena nebyla.

8. Poslední a snad nejzávažnější výtkou svazovému skautingu, která nám působila nemalé nepříjemnosti, byla jeho domnělá úřednost, oficiálnost, sepětí s Hradem apod. Nezřídka se mluvilo o svazovém skautingu dokonce jako o organizaci státní. Chápu sice, že protektorát prezidenta republiky a přízeň vládních činitelů a členů Národního shromáždění mohla takovou domněnku podporovat, ale musím rozhodně prohlásit, že tomu tak nebylo. Nikdo z nás netoužil přece po tom, aby se obrodné výchovné hnutí dětí změnilo ve státní instituci, aby se někde rozhodovalo o nás bez nás, aby se s námi manipulovalo a abychom byli pouhými vykonavateli něčí vůle. Vážili jsme si demokratického zřízení Svazu a byli jsme přesvědčeni, že jedině naprostá dobrovolnost členství a jeho nezávislost na nežádoucích vnějších vlivech jsou zárukou rozvoje junáctví a jeho obliby u mládeže.

Bylo již řečeno, že svazový skauting byl státotvornou složkou naší společnosti a že jsme vedli své svěřence k tomu, aby si vážili ústavně zvolených autorit. To platilo především o prezidentu republiky, jímž byl zvolen 27. května 1920 více než třípětinovou většinou opět dr. T. G. M. Vzhlíželi jsme k němu jako k osobnosti stojící nad svářícími se stranami a jako k strážci bratrského soužití obou kmenů jednoho československého národa.

Záštita páně prezidentova byla záštitou mravní a nikdy jsme z ní neměli hmotný prospěch či jiné výhody. Spíše by se dalo říci, že čím byla přízeň rodiny Masarykovy větší(+), tím byla finanční podpora svazového skautingu z veřejných

(+) Kromě prezidenta dr. T. G. M. stála u zrodu skautingu (dívčího) i jeho dcera, tehdejší prof. dr. Alice Masaryková. Později byl našim členem i Jan Masaryk, syn dr. T. G. M., po druhé světové válce ministr zahraničí ČSR. Aktivně skautovali i oba synové prezidentovy dcery Olgy, provdané Revilliodové.

prostředků menší, nebo dokonce žádná, jak je zřejmo např. z této novinové lokálky(+):

"Lidové noviny přinesly dne 17. III. 1925 zprávu o tom, že byly rozděleny ministerstvem zdravotnictví a tělesné výchovy 3 milióny korun, věnované na podporu tělesné výchovy pro rok 1924. Podle tohoto listu dostal Sokol 1 000 000 Kčs, Orel 800 000 Kčs, DTJ 650 000 Kčs a Čsl. Skauti Volnosti, organizace mládeže čsl. socialistů, čítající na 2 000 členů, 600 000 Kčs.

Svaz skautů, který v tu dobu čítal 30 000 členů, nedostal od tohoto ministerstva na pravidelnou činnost v roce 1924 ani haléře."

Pokud se v některých funkcích Svazu (zejména ve starostenství) vystřídaly osobnosti vojenské (dr. Svat. Machar), nebo politické (dr. Vavro Šrobár, dr. Milan Hodža), nedálo se tak pro jejich stranickou politickou příslušnost, nebo ministerskou funkci, nýbrž pro jejich úctu a vážnost, které se těšili jak u Čechů, tak u Slováků. Vždyť nám tolik záleželo na bratrském soužití obou kmenů.

Naše služby, ať oficiální či soukromé, prokazované představitelům státu, o nichž bude pojednáno později, byly námi chápány jako služba národu a vlasti a byla součástí junácké výchovy k státnosti.

Svazový skauting nebyl oficiální a tím méně státní. Nechtěl jím tehdy být a v politické atmosféře té doby by jím ani být nemohl.

(+) "Vůdce", roč. V., 1924/25, str. 162.

5. Rozpad Svazu a vznik Federace československých skautů

Bylo mnoho důvodů, pro které se necítily DS a SB ve Svazu dobře. Kromě různosti zřízení a s tím souvisejících otázek zastoupení na valném sjezdu a počtu členů ve vrcholných orgánech Svazu, hrála nemalou roli "ideová různost" jednotlivých skupin a neochota podřídit se ústřední radě ve věcech spolkových a náčelnictvu v záležitostech výchovných. Také volba Svojsíka za náčelníka a jeho uznání cizinou dávaly pramalou naději jeho sokům, Seifertovi a Müllerovi, že by ho v této rozhodující funkci mohli vbrzku vystřídat.

V důsledku těchto a jiných okolností došlo pak po prázdninách r. 1919 k odchodu DS a SB ze Svazu a co bylo nečekané a politování hodné, též k vystoupení a naprostému osamostatnění odboru Baden-Powellových skaut.

Na podzim roku 1919 byly tedy ve SJS RČS organizovány pouze oddíly, které pracovaly v intencích bývalého spolku JČS.

Založení "Obce čsl. Baden-Powellových skautů" bylo pro Svaz těžkou ranou. Dílem proto, že jejím základem bylo několik vysoce kvalitních oddílů Svazu, dílem proto, že se jí podařilo získat k spolupráci řadu významných osobností z kruhů vědeckých, uměleckých, vychovatelských i československou generalitu, takže v krátké době se z ní stalo třetí, a to velmi významné středisko československého skautingu.

Cíle, které si organizace BPS vytýčila, jsou obsaženy v redakčním programovém článku 1. čísla I. roč. jejich nově založeného časopisu "Skauting" (příloha 28. a 29.)

V zájmu pravdy nutno říci, že díky velmi obětavé práci kádru jeho činovníků, vedenému náčelníkem Fr. Markem (příloha 30.), rozšířil se BPS do mnoha míst, především na Moravě, a že jeho oddíly(+) byly opravdu ukázněné a skautsky vyspělé.

(+) Podle hlášení z 26. března 1921 bylo jich celkem 82. - "Skauting", roč. I., čís. 3., str. 8.

Ale význam Obce čsl. BPS byl mnohem širší. Jeho agilní tiskový odbor vydal během tří let celou sérii dobrých a potřebných skautských příruček, převážně překladů z angličtiny, jimiž podstatně ovlivňoval výchovu ve všech ostatních ústředích. Díky její iniciativě byl rozšířen blahodárný vliv skautské výchovy na věkovou kategorii vlčat. a nelze jí upřít ani významný podíl jak v propagaci, tak v praktickém zavádění kategorie "starších skautů".

I když osamostatnění BPS bylo v řadách svazových pracovníků hodnoceno negativně, přiznávám rád, že jejich dočasně samostatnou činností skautské hnutí v Československu velmi získalo.

Sdružení socialistických skautů a skautek

V okruhu Svojsíkových spolupracovníků byla již v JČS řada osobností politicky angažovaných, a to jak z řad pravice, tak ze sociální demokracie a strany československých socialistů. Mimo jiných to byla i manželská dvojice Ing. Jaroslav Štych a Luisa Landová - Štychová, patřící k levici strany českých socialistů, která po 28. říjnu 1918 odmítala "nepolitickou" výchovu svojsíkovského skautingu a z týchž důvodů, které vedly svého času k ustavení DTJ a Orla proti Sokolu, dala v roce 1919 popud k založení "Sdružení socialistických skautů a skautek" (SSS) jako protiváhy buržoasního skautingu. Jeho starostou byl zvolen MUDr. Bohuslav Vrbenský, zubní lékař, někdejší anarchista, pak národní socialista a pozdější komunista, náčelníkem ing. Jar. Štych a náčelnicí Louisa Landová - Štychová.

I když SSS v období svého vzniku zdaleka nestálo na pozicích třídního socialismu, nelze mu upřít primát v důsledné socialistické orientaci skautingu. Rozuměla se tím výchova mládeže v zásadách skautských i socialisticky myslit i žít.

Morální a ideové základy SSS, vyjádřené zákonem a slibem jeho členů, byly proto podstatně jiné než v JČS.

Cituji je z "Kapesní příručky skautů socialistů":(+)

a) Zákon skautů:

Já chci

1. co nejvíce žíti v přírodě,

2. otužovati a cvičiti tělo,

3. spáti v létě i v zimě při otevřeném okně,

4. býti abstinentem,

5. dbáti o tělesnou čistotu,

6. spoléhati sám na sebe a pomáhati jiným,

7. s veselou myslí býti připraven k odvážným činům,

8. dobře vše rozmysliti a energicky jednati,

9. dané slovo dodržeti vždy přesně, dochvilně,

10. býti čestným v myšlenkách i skutcích,

pak budu junákem.

b) Slib skauta socialisty:

"Buď připraven!"

Hlásím se dobrovolně a se souhlasem svých rodičů za člena "Sdružení skautů socialistů" a uvědomuji si, že přijímám tím vážnou zodpovědnost k úkolům, které si Sdružení vytklo.

Skauting je světové hnutí, které má mládež sblížiti s přírodou, dáti jí spartánskou otužilost a tělesnou sílu, zoceliti nervy, naučiti ji samostatnosti a svépomoci, zušlechtiti ducha i city. Skauting přejímá odkaz středověkého rytířství v hesle, jež ukládá:

Statečnost, obětavost, spravedlivost a čestnost!

Skautovi je proto vždy cizí lež, přetvářka a surovost, každému člověku je přítelem, každému skautovi bratrem, zvířeti a přírodě ochráncem.

Jako socialista hlásím se k veliké myšlence sbratření všech lidí pracujících hmotně nebo duševně, budu vždy pomáhati slabým v boji proti útisku a přičiním se o vítězství socialismu.

(+) Kapesní příručka skautů socialistů. - Sestavil a vydal 3. oddíl středočeského kmene skautů socialistů. Praha 1922.

Podřizuji se dobrovolně skautské kázni a slibuji, že ochotně a bez odmluvy vykonám vše, co mi vůdce mého oddílu uloží. Dané slovo bude mi příkazem, pro nějž není překážek, dochvilnost a přesnost bude mojí hrdostí.

To vše sobě a svým druhům slibuji plniti rád, cílevědomě, čestně a závazně.

Výchovná stezka socialistických skautů měla známé tři úseky: zkoušku vstupní (nováčkovskou), druhotřídní a prvotřídní. Jiné zkoušky zavedeny nebyly.

Organizace SSS vydávala také časopis "Skaut průkopník" (příloha 31.).

Spolkové odznaky byly dva: velký vyšívaný, tvaru rovnostranného trojúhelníka s dvěma písmeny S oddělenými kladivem, nosil se na levém rukávě košile se štítkem provedení velkého odznaku, nosil se na skautském klobouku nebo na límci občanského obleku. (příloha 32).

Vznikem SSS, které s členstvím ve Svazu nikdy vážně nepočítalo, nastala koncem roku 1919 taková situace, že mimo Svaz pracovala samostatně čtyři skautská ústředí: DS, BPS, SB, SSS. "Ideově byla sice velmi různorodá, ale zato svorná v nedůvěře ke Svazu, zejména k jeho údajně centralistickým tendencím.

Této nespokojenosti využil ctižádostivý prof. B. Müller, který byl při ustavení Svazu zcela ignorován, aby posílil svoji pozici. Z jeho iniciativy došlo ke vstupu DS do perspektivního ústředí BPS a v prosinci 1919 k založení Federace československých skautů, jejímiž členy se stala všechna mimosvazová ústředí. Bylo to zcela volné, neformální společenství bez právní subjektivity, "v níž každé svérázné sdružení (nejméně 100 skautů čítající) tvořilo samostatný celek s vlastní neodvislou správou a velením, tudíž i možností vyvíjeti se samostatně, nezávisle na druhých. Společné záležitosti spravovala ústřední rada. Společná vystoupení řídil některý z vůdců, kterého v každém případě zúčastnění vůdcové k tomu ustanovili(+).

Tím, že Federace byla sdružením více než volným, byla také průchodním domem, do něhož vstupovala a zase vystupovala různá skautská a později i zálesácká ústředí, skupiny i oddíly.

Podle nepotvrzených údajů měla Federace krátce po svém vzniku asi tři pětiny všech skautů(++), pro něž vydávala samostatný časopis "Průkopník" (příloha 33.). Upírala proto Svazu právo, vydávat se za reprezentanta československého skautingu.

V pozdější vývojové etapě dosáhla Federace právní subjektivity a jejím nákladem vyšlo i několik cenných skautských příruček.

I když vzájemný poměr Svazu a Federace nebyl nikdy bratrský, nelze jí upřít, že se vypracovala ve významné federativní sdružení autonomních skautských skupin, pracujících na podkladě zálesáckého programu E. T. S., které usilovalo o sjednání společných vnějších forem, programových zásad a vnitřního organizačního složení. Mělo se tak stát proto, aby mohl být vytvořen jednotný typ československého skautingu cestou vývojovou a volnou dohodou všech zúčastněných skautských organizací.

Podle jejího prohlášení, nesloužila žádné politické straně ani konfesi.

I když se jí nepodařilo dosáhnout vytčeného cíle, vykonala všechna ústředí v ní sdružená (ke dni 1. dubna 1925 byla čtyři; příloha 34.) záslužnou práci mezi dětmi a dospělými, a je proto zcela na místě, zmínit se stručně alespoň o nejdůležitějších z nich: Lize lesní moudrosti, Sdružení zálesáků a Skautech práce.

Zálesácká Liga Československá - (ZLČ) - Československá Obec Junácká Psohlavců a Horních Chlapců (The Woodcraft League of Czechoslovakia), byla založena 12. února 1922

(+) Prof. Bořivoj Müller: Skaut československý. - Praha 1920, str. 16.
(++) Dr. Jan Hořejčí: Hesla Junák - junáctví - skaut - skauting v Pedagogické encyklopedii, díl I., str. 570 - 571, Praha 1938.

prof. Milošem Seifertem a jeho spolupracovníky, kteří se odštěpili z Československé Obce Psohlavců, skautských odborů Záchrany" a odmítli vstoupit do Svazu (příloha 35 a 36). Důvody, proč tak neučinili, jsou znovu vysvětleny v 1. čísle I. roč. "Vatry", časopisu českého junáctví - woodcraftu (přílohy 37 a 38), který začal vycházet jako oficielní věstník ZLČ. Stojí tam:(+)

Proč jsme nevstoupili do "Svazu".

(Prohlášení)

Prohlašujeme tímto, že jest nemožno na zkoušku spojovati náš organisační demokratism s despotickým životem "Svazu". Tento pokus jest nejen neuskutečnitelný, ale i nebezpečný.

Cesta k našemu cíli je přímá, jest to cesta krásy a dobra, která nezná úchylky. Ku své existenci a dosažení svých ideálů nepotřebujeme žádných prostředků z rukou těch, s nimiž jsme se ideově rozešli - vše toto je pro nás příliš posvátným a tak vysoce mravním, že nečestno by bylo to vše zraditi. Vždyť Poctivost jest v našem zákonu. a nikdy nepřipustíme, aby nesmyslným takovým návrhem dokazovala se naše neschopnost k bytí. Voláme: "Neotravujte duší našich, neničte naši důvěru v sebe. Neberte nám radost ze života a práce!"

Život Obce závisí na jednotlivých jednotách a jestliže ojedinělá jednota nemá tolik schopností a nemůže za daných okolností státi celým svým já za našim programem - pak není hodna slova junák a nestrpíme, aby svou nemohoucností zkalila čistou hladinu Obce.

Nestrpíme, aby náš program a naše ideály byly popírány a sesměšňovány. Neboť to jest jediné, co nás činí života schopna a dává nám právo na vlastní organisaci. Program náš je jasný a je nedůstojno, aby byl pošpiněn a skrucován nějakými kompromisy. Jest to jasné světlo života a ne nedosažitelné světlo dalekého přístavu. Není čestno opouštěti prapor z důvodů sobeckých, materielních a pro trochu vnějšího

(+) "Vatra" zálesáckého junáctví, roč. I., čís. 1., str. 13, 1922.

příboje nepříznivých nám událostí. Stojíme pevně a neohroženě za svými ideály, slibujeme věrnost svému programu a svým zákonům a žádáme nové sdružení těch jednot, které žijí, jsouce poslušny svého svědomí dle zákona našeho a plně podporujeme založení "Zálesácké ligy československé".

Kupředu a vzhůru!

V Jindřichově Hradci 11. února 1922.

Jednota Petra Chelčického.

Po roce trvání změnila ZLČ svůj název na československou Ligu lesní moudrosti - Junáckou obec Psohlavců a Horních Chlapců (LLM), (The Woodcraft League of Czechoslovakia), uznávanou a zaštítěnou Setonovou americkou LIgou. Důvodem změny byl veřejností špatně chápaný obsah slova "zálesák", které v povědomí našich lidí znamenalo "trappera", toho "bílého muže", jenž kácel lesy, vybíjel zvěř a nevinné Indiány, přivlastňoval si pozemky a sám k ničemu lásky neměl. Pojmu woodcraft odpovídá prý v češtině lépe "lesní moudrost". od II. roč. vycházela tedy i "Vatra Lesní Moudrosti" jako orgán LLM.

Seifert a jeho spolupracovníci byli hrdi na to, že se jim podařilo vytvořit v ČSR "pevné středisko pro ryze výchovný směr skautingu, sloužící jen rozvoji mládí a zdravého lidství, nikoliv militarismu a imperialismu".

Je třeba uznat, že mezi přáteli a členy LLM byla řada vynikajících veřejných pracovníků a pedagogů, která hledala stále nové prostředky a metody výchovy a že její vliv byl znatelný i v ostatních skautských ústředích.

LLM pracovala podle Seifertovy příručky "Přírodou a životem k čistému lidství", z níž hodně čerpal i rodící se tramping. Základními příručkami byly rovněž "Základy kmenového zřízení pro chlapce a děvčata"(+) a Setonův "Duch lesů - původ a podstata skautingu.(++)

(+) Miloš Seifert: Základy kmenového zřízení pro chlapce a děvčata. - Návrh samosprávy mládeže. - Praha 1922.
(++) E. T. Seton: Duch lesů - původ a podstata skautingu. - Přeložil M. Seifert, Praha 1922 (Druhé vydání).

Byla nesmírná škoda, že duchovním otcem LLM byl prof. M. Seifert, a že zejména v jeho stínu nevyrostla žádná vynikající osobnost, která by ho mohla nahradit. Seifert byl totiž nešťastný a ve styku s lidmi neúspěšný člověk. Ze zakladatelů českého junáctví byl nesporně nejtalentovanější a politicky určitě také nejpokrokovější, ale "nemoha milovat ženy", přenesl svoji něhu a lásku na junáky a dostával se pak do konfliktů se školskými úřady, se společností a nakonec i se svými nejvěrnějšími spolupracovníky, kteří se od něho postupně distancovali, mimo jiné i proto, že se jim nelíbilo jeho nadměrné zbožňování Setona. a Seifert jim zase vytýkal, že Setona a jeho woodcraft nikdy nepochopili.

Napadán kdekým (i Svazem skautů)(+), bez domova, bez rodinného zázemí, propuštěn ze školských služeb, ztrácel duševní klid a rovnováhu až se z něho stal nesnášenlivý a celé okolí podezírající člověk, který nakonec opustil i organizaci, kterou sám založil. Koncem r. 1925, kdy již nebyl náčelníkem LLM, pokoušel se ještě o založení nového Klubu woodcrafterů, který měl být strážcem Setonových myšlenek v ČSR, ale marně.

Liga lesní moudrosti se dostala brzy poté do vnitřní krize, kterou se nepodařilo překonat ani nově zvolenému vedení s náčelníkem Prokopem Kudelou v čele a tak se jejím rozpadem i opětnou integrací ustavovaly nové i staronové organizace, např. Liga pro výchovu přírodou, Socialistická lesní moudrost a konečně Liga československých woodcrafterů, která nakonec ( v r. 1929) vystoupila i z Federace a pracovala samostatně.(++)

I když jsem se jako pracovník Svazu s představiteli woodcrafterského hnutí nejednou poškorpil, uznávám, že sehrálo v historii dětského a mládežnického hnutí pokrokovou roli.

(+) Viz např. prohlášení Seifertovo na obálce "Vatry", roč. I., 1923, čís. 6.
(++) Vlast. Snopek a kol.: Tábornická škola. - Praha 1969, 2. vydání, str. 37.

Sdružení Zálesáků v RČS (SZ RČS) - (American Scouting). -

Tato velmi sympatická, nepolitická organizace mládeže i dospělých obou pohlaví vznikla v roce 1923 dobrovolným sloučením "E. T. Setonových skautů" a "Sdružení skautů Dětí přírody". Jejich jednotícím principem byla sebevýchova členů založená na zásadách amerického zálesáctví, vybudovaného E. T. Setonem a doplněná duchovním odkazem dvou našich národních velikánů, M. Jana Husa a J. A. Komenského.

K svazovému skautingu měli daleko ze tří důvodů:(+)

1. Odmítali organizování mládeže v oddílech řízených vojenským způsobem a sdružovali se v kmenech o nichž byli přesvědčeni, že jim umožňují kráčeti vlastní cestou a poskytují dostatek příležitostí k realizaci vlastních přání a myšlenek.

2. Odmítali skládání slibu nováčků při vstupu do svazových oddílů, povinné plnění stupňů zdatnosti i dobrovolné skládání odborných zkoušek, které prý vedou k neupřímnosti a k honbě za odznaky. Jejich výchovou, rozdělenou do stupňů, měl projít zálesák podle svých schopností a bez časového omezení.

3. Nesouhlasili také s vytvářením monosexuálních oddílů, jak se zdálo ve Svazu, ale praktikovali důsledně koedukaci, čímž prý zabraňovali odchodu starší mládeže z vlastních řad. Bylo to řešení nesporně pokrokové, vedoucí k zrovnoprávnění obou pohlaví a k posílení mravní odpovědnosti. Sami však uznávali, že podmínkou byla vysoká mravní úroveň oddílových vedoucích.

Svůj program vyhlásilo SZ RČS v úvodním článku I. roč. časopisu "Totem" (přílohy 39 a 40). Pozoruhodný a výchovně neskonale cenný byl jimi vyhlášený požadavek mládeže na "právo na život mládí, na jiný život než je dospělých".

Mravní výchova členstva SZ RČS se opírala o toto

Desatero přikázaní(++):

1. Nevezmeš života svého spolutvora nadarmo.

(+) L. Relich: Zálesáctví. - Časopis "Skauting", roč. III., 1923, str. 41.
(++) Jeho výklad je obsažen v článku "Desatero Zálesáctví", "Vatra", roč. I., 1923, str. 3.

2. Veškerou silou snažiti se budeš, abys dopátral se pravdy života svého, všeho na Zemi i Vesmíru!

3. Cti zálesáctví, jež Ti otevírá všechny zdroje blaha života tvého na Zemi!

4. Jediným nepřítelem budiž ti nevědomost.

5. Bez únavy šířiti budeš pravdu, jež ti zálesáctví zjevilo.

6. Žíti budeš, víc dávaje než musíš bráti!

7. Milovati musíš spolubratra svého, jenž dává tobě života, a proto sdružovati se budeš s ním!

8. Pracuj pospolitě!

9. Žij v skromnosti, zdrženlivosti a jednoduchosti!

10. Odměnu hledej v radosti a kráse života.

Sdružení Zálesáků RČS zůstalo členem Federace pouze do roku 1925. Potom přestoupilo k Halaburdovým skautům DTJ.

Velmi sympatická byla jejich snaha spolupracovat s každou organizací, která hlásá bratrství všech skautů v duchu jejich hesla "Jsme jedné krve ty a já!"

Skauti práce - (SP). - Po vítězných dubnových volbách do poslanecké sněmovny v r. 1920, při nichž získala Československá sociálně demokratická strana dělnická 26 % celkově odevzdaných hlasů a po následném listopadovém sjezdu její mladé generace, začaly se zakládat při sekcích sociálně demokratické mládeže prvé skautské oddíly. Dálo se tak z týchž důvodů jako v Rakousku i jinde v cizině: " z potřeby vyrvat dělnickou mládež z protipokrokové výchovy buržoasního skautingu a dát jí příležitost ke skautování v dělnických skautských organizacích"(+). a poněvadž dělnická mládež té doby byla plna revolučního elánu, klonily se i oddíly SP k nově ustavené KSČ a svůj kladný postoj k taktéž nově založeným Federovaným dělnickým tělocvičným jednotkám (FDTJ) manifestovali veřejným vystoupením na jejich I. (maninské)

(+) Vilém Mucha: Spartakovi skauti práce. - "Spartakovi skauti práce"; Východočeské nakladatelství 1964, str. 7.

spartakiádě v r. 1921, kde konali služby pořadatelské a zdravotnické. (ČsČK) odmítl poskytovat první pomoc!)

V literatuře se uvádí(+), že počátkem roku 1921 bylo SP asi 1 000 - 1 500.

Důvod, proč byli členy Federace, a nikoliv Svazu byl v tom, že nebyli schopni složit požadovaný slib věrnosti republice a že se řídili i jiným zákoníkem, výrazně třídního zaměření. Zněl takto:(++)

1. Síla musí být v tvé povaze. Buď statečný! Sdílej vždy jen kázeň, která je společná příslušníkům tvé třídy.

2. Tvé tělo musí být silné. Ošetřuj a zoceluj je, vystříhej se všech vlivů podrývajících zdraví.

3. Pravda je v tvém přesvědčení, které je na straně utiskovaných proti utiskovatelům a které s tebou sdílejí milióny soudruhů z celého světa, bojujících za osvobození pracující třídy.

4. Vědění je silou tvého přesvědčení. Rozšiřuj neustále rozsah svých vědomostí.

5. Pocitem lásky a bratrství jsi spojen se všemi, kdož jsou stejného smýšlení s tebou. Jejich nepřátelé jsou tvými nepřáteli, jejich boj je tvým bojem.

6. Krása je ve všem přirozeném. Buď vždy zastáncem přirozeného života, potírej přepych měšťáckého pohodlí.

Skauti práce pracovali jako samostatná organizace až do roku 1924, kdy se spojili se Spartakovými skauty v novou, komunistickou organizaci, zvanou Spartakovi skauti práce. Tehdy vystoupili také z Federace a přestali vydávat svůj věstník "Oheň" (příloha 41.)

Vznik Federace byl považován většinou svazových pracovníků

(+) Jar. Novák: Komunističtí Skauti. - "Vůdce", roč. V., 1924/25, str. 42.
(++) F. Budský: Historie dětského pokrokového hnutí. - Mladá fronta, Praha 1961, str. 105.

a neinformovanou veřejností za "trucpodnik" Svojsíkových odpůrců. Jak však víme, důvod byl ryze politický a jeho jádrem byla zásadně protichůdná stanoviska v názoru na političnost či nepolitičnost výchovy junácké mládeže.

Z podobné situace v tělovýchově (Sokol, Orel, DTJ a později i FDTJ) bylo možno usoudit, že i při různém ideovém zaměření obou skautských ústředí mohla by být odborná spolupráce možná a že dokonce jejich společný postup vůči veřejnosti a státním orgánům by měl být velmi žádoucí. Tak soudila ale pouze jedna zúčastněná strana, SJS RČS, který své smířlivé stanovisko v této věci - vyplývající ostatně ze zákona o všeskautském bratrství - vyjádřil již předtím takto:(+)

"Jak máme zkušenosti z ciziny, nemusí zavádění skautingu různými korporacemi býti věci na škodu, bude-li jen dbáno všech hlavních jeho zásad a složek a i přes toto zdánlivé tříštění může zůstati mocnou páskou mezi mládeží všech tříd a stavů a přispěti tak účinně k řešení jednoho z největších úkolů našeho státu a dnešního lidstva vůbec".

Druhá strana - Federace - sdružující socialistická i nepolitická skautská ústředí, uznávala sice také potřebu spolupráce, ale v názoru na její realizaci byla nejednotná.

Jak se za takového stavu vyvíjela situace a jak došlo přece jen k pokusu o druhou integraci junáctví, vysvitne z dalšího.

(+) Zájem o skauting u nás. - "Junák", roč. V. 1919, str. 44.

6. Druhý pokus o úplné sjednocení československého skautingu

Došlo k němu v průběhu roku 1921 a přímým popudem byl krajně neutěšený stav mezi oběma skautskými ústředími - SJS RČS a Federací čs. skautů - který byl odleskem rozháraných poměrů vnitropolitických po dubnových volbách r. 1920, po rozštěpení sociálně demokratické strany na levici a pravici a v atmosféře úřednické vlády. Ustavičnými osobními spory, bojem o moc a vzájemným osočováním v tisku ztrácel skauting sympatie veřejnosti a bylo reálné nebezpečí, že vládní orgány odmítnou skautingu nejen finanční a materiální podporu, ale odebéřou mu i výhodu slevy na železnici.

Pod tíhou těchto a jiných okolností (např. lavinového růstu tzv. "divokých skautů") sešli se hned na jaře 1921 zástupci obou stran k jednáním jejichž výsledkem bylo ustavení "skautské rady", či jakési "unifikační komise", která měla připravit podklady nejen pro spolupráci, ale dokonce pro zjednodušení vztahů mezi Svazem a Federací. O výsledku jednání máme dochovanou tuto písemnou zprávu (+):

"Pohříchu v posledním okamžiku, kdy zdá se býti sjednocení všeho skautingu již věcí hotovou z obav politických - tak motivováno usnesení - odpírají k jednání přistoupiti dvě politické složky skautské, a to Skauti Socialisté, organisovaní při straně národních socialistů a Skauti práce, podléhající vlivu strany komunistické. Vyjednavači Federace (bratři Ed. Riedl a B. Halaburda - pozn. R. P.) postaveni ke škodě věci nikoliv před návrhy opravné, nýbrž před tajné, zákulisní usnesení obou organizací výše jmenovaných, které proti všem zásadám spolkově obvyklým, obrací se proti sjednocení a vyslovují se náhle pouze pro spolupráci".

(+) Valný sjezd Obce čs. Baden-Powellových skautů dne 18. prosince 1921. - "Skauting", roč. I., 1922, čís. 6., str. 13.

Zástupci zbývajících tří stranickopoliticky neangažovaných složek tehdejší Federace trvají na splnění dohody sjednané se Svazem (+) a na valném sjezdu Obce čs. Baden-Powellových skautů (OČBPS), konaném v Praze 18. prosince 1921, vstupují do SJS RČS jako samostatné spolky s vlastními stanovami i časopisy (příloha 42.), sdružené již předtím federativně v OČBPS.

Tímto krokem stal se SJS RČS, který až dotud sdružoval vlastně pouze členstvo bývalého spolku JČS, podle svých stanov opravdu svazem československého, ve smyslu konkrétních politických stran také "nepolitického" junáctva. Jeho struktura byla v ten čas tato:

Svaz junáků skautů RČS sdružoval:

1. Jednotlivé oddíly, smečky a roje (přestoupivší převážně z dřívějšího spolku JČS) přijaté za členy a řádně registrované.

2. Obec čs. B. P. skautů, jejímiž členy byly dále

3. Spojené sbory junáků skautů a

4. Československá Obec Psohlavců.

Za neúspěch integrace československého skautingu byl tehdy činěn odpovědným ing. Jar. Štych, na něhož se soustředily útoky skautů i veřejnosti proto, že byl známým odpůrcem Svojsíkovým. Pravda byla ovšem taková, že nezájem SP na spolupráci se Svazem byl důsledkem rozhodnutí nově založeného Svazu komunistické mládeže (20. února 1921), který se přihlásil ke Komunistické internacionále mládeže (KIM) a tím ovlivnil i postoje vyjednavačů SP. Pro vstup do Svazu se rozhodla později nepočetná jejich skupina, vedená náčelníkem

(+) Podmínky dohody Svazu skautů republiky Československé a Obce Československých B. P. Skautů, Spojených sborů junáků skautů a Československé obce Psohlavců. - "Vůdce", roč. III., 1922, str. 43.

Eduardem Skřivanem. (+)

Se stanoviskem československé sekce KIKu se ztotožnil i vzpomenutý již MUDr. Bohuslav Vrbenský, starosta SSS, který se stal 26. 9. 1921 v Benešově vládě ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy, do jeho kompetence spadal i skauting. S jeho postojem souhlasili i ostatní představitelé SSS, včetně náčelníka inž. J. Štycha, a tak bylo o nezdaru druhého pokusu o integraci rozhodnuto opravdu náhle, za zády a bez vědomí vyjednavačů.

Podle oficielního sdělení Federace (neodpovídajícího zcela pravdě - pozn. R. P.), nedošlo prý k integraci z viny Svazu. (++)

V této souvislosti je třeba znovu připomenout, že ze známých skautských pracovníků nepřál vstupu Psohlavců do SJS RČS také prof. Miloš Seifert, který na mimořádném sněmu Psohlavců v Praze dne 12. února 1922 prohlásil, že se s určitým počtem skautských odborů "Záchrany" hlásí k americkému směru Setonovu, že do Svazu nevstoupí, poněvadž

(+) Byl to vynikající skautský pracovník, od roku 1924 člen náčelnictva Svazu, který zastával i funkci sborového vůdce v Praze. Velmi účinně se zasazoval o politickou (ale nestranickou - pozn. R. P.) výchovu ve SVazu. Viz např. "Vůdce", roč. V., 1924/25, str. 49.
(++) Z Federace čs. skautů. - Pravděpodobně dojde asi k jistým změnám. Spojené sbory junáků skautů, B. P. skauti a částečně i Psohlavci touží po spojení se Svazem. Chápeme, že snahy po sjednocení českého skautingu jsou oprávněné a nejsme jejich nepřáteli. - Ale za daných okolností, kdy Svaz, kde může, útočí na nás pro naši tzv. "politickost" a pak za podmínky poměrného zastoupení dle počtu oddílů, nevidím ve spojení se Svazem nic dobrého, leda, chtěli-li bychom přestat existovat jako samostatná organizace. To nás ovšem ani nenapadne. Vyčkáme proto raději věcí příštích, až na druhé straně nabudou přesvědčení, že v jednání o sjednocení nutno postupovati přímo, poctivě a ne diplomaticky! ("Skaut - průkopník", roč. 1921, čís. 7 - 8).

je dělí ideový program, že zakládá s nimi jádro "Zálesácké Ligy Čsl." a že s nimi setrvá ve Federaci (viz. příl. 35.). Jeho činem došlo k desintegraci Psohlavců a celá záležitost měla pak nepříznivý ohlas jak mezi Psohlavci, kteří po sjednocení skautingu volali (příloha 43.), tak ve veřejnosti. Nejbližší spolupracovník Seifertův, tehdejší náčelník Psohlavců dr. Jan Hořejší o něm napsal:

"Celých několik let působení pana Seiferta jeví se dnes v jasném světle kariérnictví bez autokritiky a bez upřímnosti k sobě samému a bez ohledu na pravdu a na jiné. Přijde chvíle, kdy bude jako zbytečný hozen přes palubu a potom pozná, že nežli svůj život chytře ten, kdo chytračil".(+)

Jest jen litovati, že se tato předpověď splnila do písmene.

Co dodat ještě k závěru?

Integrace skautingu se tedy nevydařila a pravda je, že se ani vydařit nemohla z důvodů principiálních. Stranickopolitická výchova dětí a mládeže byla tehdy a je dosud samozřejmým požadavkem marxistických stran a naproti tomu nepolitická výchova dětí (ve smyslu konkrétních politických stran) je samozřejmým postulátem v soustavě pluralitní parlamentní demokracie a koaličních vlád. Kompromis v této otázce nebyl možný a spolupráce mezi Svazem a Federací se mohla uskutečnit jen formou určité konfederace, která však nebyla v tu dobu přijatelná ani jedné, ani druhé straně.

Mezi oběma ústředími docházelo proto i nadále k ostrým střetům, za nichž nebylo dbáno ani taktu, ani osob. Ministr dr. B. Vrbenský nedával Svazu buď žádné nebo provokativně malé podpory, inspektorem skautingu jmenoval Svojsíkova soka, prof. M. Seiferta, nedovolil povolat do Poradního sboru svého ministerstva zástupce Svazu skautů atd. Svaz hledal zase podporu a ochranu u veřejných a politických činitelů nesocialistického zaměření, v jeho prospěch psaly Národní

(+) Dr. Jan Hořejší: Pan "inspektor skautingu v Čsl. republice" už úřaduje. - "Vůdce", roč. III, 1922, str. 56.

listy a intervenovali poslanci "hradního" křídla. a tak do doby, než obě svářící se strany poznaly, že ve sféře dětské populace je třídní boj holým nesmyslem a že je tu mnoho zla a křivd, do nichž dává nahlédnout s hlediska Svazu vzpomenutá již publikace "Na obranu českého skautingu".

Ku konci chtěl bych ještě vyznat, že se mi nepodařilo opatřit si průkazný a srovnatelný materiál, z něhož by bylo možno určit počet registrovaných členů obou ústředí koncem r. 1922. Obě totiž tvrdila, že mají většinu, a tím také oprávnění, zastupovat zájmy československého skautingu nejen doma, ale zejména v zahraničí.

Pravda je taková, že toto právo nemohla si přisvojit žádná z nich a že si různá ústředí - mám na mysli zejména ona, která byla sdružena volně ve Federaci (příloha 34.) - hledala a také našla své vlastní zahraniční partnery.

7. Úloha Sokola v integraci junáctví

Mezi organizacemi, které po 28. říjnu 1918 projevovaly zájem o skauting, aby jeho některými výchovnými prostředky obohatily svoji vlastní činnost s dětmi nebo dorostem, zaujímal Sokol zvláštní postavení. Zdálo se, že myslivým hlavám jeho vedoucích pracovníků došlo, že postoj Sokola vůči skautingu v r. 1912 nebyl racionální, že dospělí a především mládež nepokládají tuto novou formu mimoškolní výchovy za cizí našemu národnímu cítění a že v nových podmínkách zájem o něj ještě vzrůstá.

Svoji roli sehrála i ta okolnost, že DTJ byly zavedení skautingu velmi nakloněny, čímž - na rozdíl od Sokola - pokládaly jej za vhodný i pro "řemeslnou mládež". Hrozilo, že v nazírání na výchovnou hodnotu skautingu budou DTJ pokrokovější než Sokol.

V orgánech ČOS bylo tehdy učiněno rozhodnutí, že Sokol oživí výchovu svého dorostu skautingem a v zákulisí i veřejně se sváděl boj o to, kdo má napsat příručku o skautingu v Sokole a kdo jej bude vést. Kandidáti byli tři: prof. B. Muller, prof. Miloš Seifert a prof. A. B. Svojsík, všichni tři dávní členové Sokola a současně propagátoři a organizátoři skautingu.

Prvý, jak již víme, založil organizaci "Děti Svobody", kterou - jak sám napsal (+) - "stavěl vedle Sokola v naději že časem Sokol převezme hotovou organizaci již jako svůj dorostový skauting". a urychleně pracoval také na své příručce "Skaut československý", kterou dal v roce 1919 v rukopise k nahlédnutí dr. Jindř. Vaníčkovi a doufal, "že ji Sokol vydá bezejmenně jako svou vlastní příručku". Nestalo se tak a příručka vyšla pod jeho jménem v roce 1920 (příloha 44.).

Prof. Miloš Seifert rovněž doufal, že Sokol při zavádění svého skautingu odpoutá se od Baden-Powellova vzoru

(+) Náčelnictvo Svazu skautů RČS.: Na obranu českého skautingu. - Praha 1922, str. 33.

a dá přednost Setonovu systému. Zpracoval proto pro tento účel svoji příručku "Přírodou a životem k čistému lidství", (příloha 45.) do níž napsal obsáhlou část o tělesných cvičeních Augustin Očenášek, vynikající sokolský pracovník a pozdější inspektor tělesné výchovy a vrchní odborový rada v ministerstvu zdravotnictví a tělesné výchovy. Také tato příručka, vydaná rovněž v roce 1920, se nestala oficielní příručkou sokolského skautingu.

Přes všechna opakovaná obvinění Svojsíka z národní vlažnosti a nestatečnosti za války a nové útoky na něho, bylo zpracování potřebné příručky svěřenu jemu a Janu Novákovi, odbornému učiteli a tehdejšímu jednateli Svazu skautů. Jejich obsáhlé dílo - "Základové skautingu" - čítající 606 stran, bylo vydáno péčí a nákladem ČOS v roce 1920 s předmluvou, kterou napsal dr. Jindřich Vaníček, náčelník Sokolstva (příloha 46.).

V té době bylo v celém národě velké nadšení pro Sokol a my, junáčtí pracovníci jsme věřili, že jedině na jeho pevné půdě by mohlo mladé a roztříštěné junáctví vzkvétat a sjednotit se (+). a jak jsem již dříve napsal, ze všech nejraději chtěl mít junáctvo v Sokole náčelník Svazu A. B. S., který dokonce na prvém valném sjezdu SJS RČS dne 25. ledna 1920 za souhlasu přítomných delegátů prohlásil, že "československé junáctvo je ochotno spojiti se se Sokolem, jakmile ten skauting tam vejde v život. Toť poměr se strany Svazu úplně jasný". (++)

(+) Dr. Em. Chalupný ve své brožuře "Skauting a Sokolstvo", Praha 1923, str. 41., vylíčil tehdejší stav takto: "Tyto okolnosti, zejména však neblahá rozháranost skautských ústředí, křiklavě projevivší se na ustavující schůzi "Svazu" 7. 3. 1919 přiměly mne, že hned den na to jsem navrhl, aby jednáno bylo s Č. Obcí Sokolskou o vytvoření skautingu v jejím rámci. Neboť za uvedeného stavu věcí jednak žádná nynější organizace skautská nebyla s to, státi se krystalisačním střediskem skautingu opravdu československého, jednak sokolstvo samo nezbytně potřebuje skautských prvků k upevnění výchovy své mládeže".
(++) Valný sjezd Svazu skautů. - "Vůdce", roč. I., str. 35.

Se strany Svazu jasný byl, méně jasný však se strany Sokola. I když mnohé sokolské jednoty skauting přejímaly a snažily se jej skloubit s cvičením dorostu, i když tu byly dobré výsledky a kázeň skautská spojená se sokolskou konala leckde divy, bylo oficielní vedení Sokola hluché k hlasům vlastních členů.

Malým krůčkem vpřed byla porada technického odboru ČOS, svolaná sice na "nejnevhodnější dobu (t. j. 25. července 1920 - pozn. R. P.), kdy skauti jsou rozptýleni v táborech v přírodě, takže mnozí skautští pracovníci z našich řad se o této schůzi ani nedověděli", píše dr. E. Chalupný, ale jak on tak i A. B. S. konstatovali, že "přinesla konkrétní návrhy na vytvoření sokolského skautingu".(+)

Radost z příznivého vývoje netrvala však dlouho. Ku slovu se začali hlásit jedinci a skupinky sokolských pracovníků, kteří nepřáli skautingu z důvodů zásadních, nebo proto, že pod protektorátem T. G. M. začala se ve Svazu upevňovat pozice A. B. S., jehož leckteří sokolové neměli rádi a přezdívali mu "zakladatel c. a k. skautingu".

Změnu v postoji Sokola ke skautingu signalizoval i průběh porady sokolských pracovníků ve skautingu, svolané opět technickým odborem ČOS u příležitosti valného sjezdu Svazu skautů dle 19. února 1921. V mém zápise o ní(++) jsou úmysly Sokola skryty v dotazu předsedajícího br. Sýkory "které obory skautingu by bylo možno podle úsudku přítomných ze skautingu vypustiti" i v poznámce, že "přítomní mají za to, že není jich vůbec, a že by bylo škodou, kdyby sokolský skauting přestal pouze na skautských vycházkách".

Třebaže jsme nyní měli všichni dojem, že na sokolské půdě skautingu štěstí nepokvete, Svojsík byl nadále přesvědčen, že Sokol jako "starší bratr", vezme skauting v ochranu a dá mu vysokou úroveň. Tyto své naděje formuloval v závěru porady takto:

(+) Dr. E. Chalupný: Skauting a Sokolstvo. - Praha 1923, str. 42.
(++) Zkušenosti se skautingem v Sokole. - "Vůdce", roč. II., 1921, str. 58.

"Čsl. Obec Sokolská přistupuje k zavádění skautingu význačnými činy. Vydala veliké dílo pro skauting sokolské mládeže (Svojsík - Novák "Základové skautingu"), jehož první část vyšla a druhá se dopisuje, v oficielním listě cvičitelstva počalo se právě s vydáváním praktických pokynů pro schůzky a vycházky, pomýšlí se na kurs pro vůdce. (+) Zbývá rozhodnutí o formách a určitým prohlášením dáti pokyn jednotám. Zájmu a zkušeností je hojně, takže nezdar je vyloučen všude, kde přistoupí se k práci s porozuměním a s láskou k mládeži. a ta je v jednotách sokolských domovem.

Prvky nové, které se skautingem přijdou do Sokola, splynou s ostatním programem, ztaví se jako ve výhni v jeden pevný celek, jak jsme to viděli již častěji a Sokolstvo tím jen získá.

Často se uvažuje o tom, jak se vytváří poměr k dnešní organizaci skautské, zavede-li skauting Sokolstvo. Mnozí pracovníci naši, zvláště z Moravy i někteří vynikající pracovníci sokolští mají za to, že i potom budou tu důvody pro organizaci skautskou, jiní o tom pochybují. V té věci je budoucnost ještě nejasna. Pracovníci Svazu činí vše, bez ohledu na existenci Svazu, aby přispěli k vybudování skautingu sokolského a učiní zajisté i v budoucnosti, co bude na prospěch skautské ideje a československé mládeže".(++)

Ale rok 1921 přinesl rozčarování nejen Svojsíkovi, ale i nám, mladším. Ukazovalo se totiž zcela jasně, že někteří jedinci, pověření jednáním s našimi zástupci, ba i některé orgány Sokola, nehrají s námi poctivou hru, že jsou v podstatě proti zavedení skautingu pro sokolský dorost a že prodlužovaným jednáním s námi sledují jediný cíl: brzdit samostatnou výstavbu Svazu.

Jak jsme reagovali na vzniklou situaci?

Tak především bylo jasno, že k integraci skautingu

(+) Po celoročním namáhání zbylo z něj jedno půldne ve vzdělávací škole ČOS. Viz dr. E. Chalupný: Skauting a Sokolstvo. - Praha 1923, str. 42.
(++) Zkušenosti se skautingem v Sokole. - "Vůdce", roč. II., 1921, str. 60.

na půdě Sokola nedojde a že musíme tedy sami posilovat Svaz a hledat trpělivě cesty k dalšímu sbližování a ostatními skautskými ústředími.

Dále bylo učiněno rozhodnutí, zastavit direktivní řízení výchovných jednotek ústředím Svazu a přenést je na okresní a župní zpravodaje. Měl to být počátek široce plánované a výchovně velmi potřebné decentralisace celého hnutí, opřené o Místní sdružení SJS RČS, která byla řádnými členy Svazu.

Aby byla junáctvu i veřejnosti manifestována naprostá nezávislost Svazu na Sokole, vyspělost junáctví v Československu i jeho vysoký prestiž v cizině, usnesly se orgány Svazu v r. 1922 svolat na oslavu desetiletého trvání skautingu prvý slet junáctva do Prahy.

O těchto rozhodnutích i provedených akcích budu psát v samostatných kapitolách.

V poměru k Sokolu bylo učiněno rovněž rozhodnutí zásadního významu: nevnucovat s naší strany skauting Sokolu, ale působit na Sokolu oddané skauty, aby v sokolském bratrstvu zůstali a v případě, že se tam vytvoří příznivé klima pro doplnění výchovy dorostu, spojili svá úsilí, soustředili se kolem br. Václava Weitzenbauera a ovlivňovali program sokolských pracovních schůzek a vycházet skautskými prvky z pozic nikoliv svazových, ale sokolských. Jak vývoj ukázal, bylo to řešení moudré.

Takto rozhodnuti, dívali jsme se na další vývoj v Sokole bez vzrušování. Jediný, kdo nebyl dost imunní proti útokům jeho mluvčího, byl A. B. S., snad opravdu více Sokol než náčelník Svazu.

Definitivní odmítnutí skautingu Sokolem přinesla pak známá rezoluce výboru ČOS ze dne 13. května 1922 (příloha 47.), která byla směrována do řad Sokola a na nás - příslušníky Svazu - neměla prakticky dopad.

V zájmu pravdy je třeba alespoň uvést, že názory a důvody v ní obsažené nesdíleli a nepřijímali všichni pracovníci Sokola. Jejich mluvčí, dr. E. Chalupný, člen Poradního sboru ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy a člen

Předsednictva vzdělávacího sboru ČOS o ní napsal (+):

"Ještě ani neoschla čerň na projevech, prohlašující ji za definitivní řešení otázky, a již zdravý duch sokolský ji předstihl, řada pokročilých jednot i žup sokolských vypravila sta a sta chlapců do tábořišť, čímž podala nejlepší důkaz o "nevhodnosti" atd. skautingu a táboření pro sokolstvo a zachránila tak aspoň trochu reputaci sokolstva, které by jinak v otázce té bylo úplně předstiženo organisacemi konkurenčními. "Definitivní" resoluce je tedy definitivně odbyta, život jde a půjde přes ni dále. Já pak, jako sokol, jenž jen s bolestí, aby se zabránilo většímu zlu, pronáším zdrcující úsudek o ní, jsem přesvědčen, že kdyby Tyrš žil dnes, nejen by dle hesla svého "Věčný ruch" postavil se v čelo snah o zahrnutí skautingu do výchovy sokolské, ale dokonce mám za to, že kdyby mu býval byl popřán delší život, byl by sám český skauting vytvořil dříve než Baden-Powell vytvořil skauting anglický. Příklad shora uvedený, jak i výlety prvých let sokolských tomu nasvědčují. a jak krásný symbol vznáší se nad těmito snahami skutečnost, že základ k budově sokolské položen byl setkáním Tyrše a Fugnera v myslivně lesů Křivoklátských - prostřed přírody, k níž vraceti se učí skauting moderní lidstvo".

A jaké důsledky vyvodil ze sokolské rezoluce A. B. S. vysvitne nejlépe z jeho projevu na předporadách valného sjezdu SJS RČS dne 30. června 1922 (++),

"Otázka vztahu Sokolstva ke skautingu zůstává přes to ještě po 11 letech nerozřešena, a v poslední době dokonce došlo k útokům, kde někteří předáci sokolští (Pergler, Procházka) přes naši konciliantnost útočí na skauting a Svaz způsobem, jehož jsme se od příslušníků bratrské organisace nikdy nenadáli. Nízkými urážkami, sesměšňováním, nepravdami a klepy, chtějí snížiti významem skautingu a ztížiti jeho pronikání do Sokola.

(+) Dr. E. Chalupný: Skauting a Sokolstvo. - Praha, 1923, str. 75.
(++) Pracovní schůze valného sjezdu. - "Vůdce", roč. III., 1922, str. 144.

Náš poměr k sokolskému skautingu byl vždy diktován úctou a láskou k sokolství. Poslední útoky na skauting z kruhů sokolských stejně jako nepřátelství některých Sokolů, kteří se stali ministerskými úředníky, je z naší strany naprosto nezaviněno. Na některé věci poukázáno bylo v publikaci Náčelnictva Svazu "Na obranu českého skautingu". Budoucnost bude soudcem, kdo měl pravdu. Kdo spojuje se s nepřáteli Svazu a poškozuje organisování československého skautingu v našem státě, pracuje proti intencím skautingu i Sokola. Nás to z cesty nevychýlí, ani horlivost naši neumenší. I v Sokolstvu přibývá těch, kdož chápou pravé důvody tohoto nepřátelství a jistě časem vykonají, co káže zájem mládeže. Dnešní situace ukládá ovšem našemu Svazu zvýšenou povinnost, aby ústředí československého skautingu vybudoval a zabezpečil skauting v našem státě po všech stránkách a postavil jej záhy na pevný podklad."

Nemohu ukončit tuto kapitolu, aniž bych se nezmínil o napětí, které vzniklo a dlouho trvalo mezi vedením SJS RČS a generací mladých vůdců, k níž jsem tehdy patřil. Byli jsme syti stále se opakujících sporů, majících kořen sice v politické sféře, ale umocňovaných profesionální příslušností A. B. S. k táboru sokolských pracovníků, tělocvikářů a sportovců. Těch nechutností kolem jmenování instruktora skautingu a kolem zastoupení Svazu v Poradním sboru pro tělesnou výchovu bylo tolik (+), že jsme energicky žádali, aby Svaz se nevtíral v přízeň tělovýchovných a sportovních spolků a kráčel s důvěrou ve vlastní síly zcela samostatnou cestou.

Na předporadách valného sjezdu Svazu dne 30. června 1922 jsme podali a také prosadili přijetí tohoto návrhu: "Pracovní komise se usnáší vzhledem k tomu, že skauting je samostatné výchovné hnutí a sport pouze jednou jeho výchovnou složkou, až Náčelnictvo uzná dobu za vhodnou, aby se osamostatnil úplně a poděkoval Sportovní Obci za podporu, které se Svazu v předchozích letech dostalo.(++)"

(+) Náčelnictvo SJS RČS: Na obranu českého skautingu. - Praha 1922. - Nákladem Svazu.
(++) Pracovní schůze valného sjezdu. - "Vůdce", roč. III., 1922, str. 144.

Škoda, že Svojsík neshledal až do své smrti dobu za vhodnou k prosazení odluky junáctví od tělovýchovy a sportu. Mohli jsme být ušetřeni těžkých a nepříjemných důsledků, které na nás dopadaly v dalších etapách vývoje junáctví.

Druhý návrh, námi podaný, rovněž přijatý, ale neprotokolovaný, zněl: "Ukládáme vedení SJS RČS, aby vykoupil tu část nákladu Svojsík - Novákových "Základů skautingu", kterou stáhla ČOS z knihkupeckého trhu a rozprodal ji - třeba se slevou - pracovníkům Svazu."

Usnesení bylo provedeno beze zbytku.

A tak skončila druhá smutná kapitola o "spolupráci" Sokola se skautingem.

Další prameny ke kapitole III.

1. Elstner: Hold Svazu skautů republiky Československé panu presidentu Masarykovi. - "Junák - skaut československý", roč. VI., 1919/20, str. 97.

2. Jan Kohout a Zdeněk Svatoš: Poznámky o vývoji a současnosti skautingu. - Mladá fronta, Praha 1976.

3. B. Halaburda: Projev na valném sjezdu Obce čs. Baden-Powellových skautů. - "Skauting", roč. I., 1921/22, čís. 6., str. 11.

4. E. Riedl: Za sjednocení československého skautingu. - "Skauting", roč. II., 1923, str. 24.

5. Jan Novák: K diskuzi o skautingu. - "Skauting", roč. III., 1923/24, str. 57.

6. Řed. Halaburda: Za sjednocení československého skautingu. - "Skauting", roč. I., 1921, čís. 3., str. 3.

7. Eduard Riedl: Smutné zjevy v českém skautingu. - "Skauting", roč. III., 1923/24, str. 98.

8. Bohumil Steiniger: Přehled dětských organizací v českých zemích v 19. a 20. století. - Vydala ÚR PO SSM v Mladé frontě, Praha 1971.

9. Zd. Vašíček: Co je skauting? - "Sokolský list župy Rastislavovy, roč. V., 1919, str. 77., čís. 5.

10. E. Chalupný: Význam sokolské a skautské výchovy občanské. - "Sokol", 1919, str. 173.

11. F. Mašek: Sokolstvo a skauting. - "Věstník sokolský", roč. XXXI., 1931, str. 571.