Bývalo povinností každého oddílu, aby v prvých měsících roku registroval všechny své členy a současně předkládal statistiku, t. j. výkaz o činnosti za uplynulý rok. Jejich zpracováním jsme pak získávali nejen přehled o současném stavu hnutí, ale mohli jsme též reagovat v předstihu na mnohé nepříznivé ukazatele.

Uvedu nejprve některá aktiva naší organizační a výchovné činnosti.

a) Svaz skautů, jako mladá organizace, nabírající teprve dech a toužící po společenském uznání, měl přirozený zájem na tom, aby jeho členská základna rostla. Příloha 57. ukazuje, že až do roku 1923 vzrůstal počet oddílů a jejich členů více než uspokojivě, kolem roku 1925 nastal však mírný pokles, jehož příčinu objasním v dalším. Jak bylo členstvo rozděleno podle územních celků, udává příloha 58.

b) Příznivý byl i počet a sociální složení aktivních oddílových vůdců (příloha 59.). V roce 1923 připadalo na 872 registrovaných oddílů celkem 1 157 vůdců, takže početnější oddíly měly - k naší radosti - dokonce vůdce dva.

Že byl svazový skauting přijatelný i učňům, dělníkům a řemeslníkům, dokládá neobyčejně vysoké procento (22 %) výchovných pracovníků z jejich řad a tím i adekvátní počet oddílů učňovské mládeže.

c) Nad jiné byla cenná skutečnost, že se nám dařilo umísťovat v prázdninových táborech rok od roku nejen větší počet junáků, ale hlavně zcela nemajetných a chudých bratří a sester. Publikovaná zpráva dokazuje (+), že např. v roce 1923 bylo v našich stálých a putovních táborech 12.166 skautů a skautek (což bylo téměř 50 % tehdy registrované mládeže), že celkové náklady činily 3 209 000 Kč a že na podporu chudých skautů bylo věnováno 210 000 Kč,

Není ale účelem těchto řádků vychloubat se dosaženými úspěchy, pravdou budiž spíše opak.

Co se nám tedy nelíbilo a co zneklidňovalo pracovníky Svazu odpovědné za výchovu?

Statistiky prozrazovaly, že

a) mnozí vůdcové a nejrůznějších a nám ne vždy pochopitelných příčin nedovolovali složit čekatelům junácký slib ani po několikaměsíčním pobytu v oddílech, což nováčky znechucovalo a vedlo i k jejich nežádoucímu odchodu z hnutí,

b) stupně druhotřídního skauta dosahovala v předepsané jednoroční lhůtě sotva polovina kandidátů,

c) prvotřídních skautů jsme měli - k našemu úžasu - v průměru sotva 10 % a bylo moc oddílů, kde nebyl ani jediný,

d) mezi oddíly byly propastné rozdíly v počtu složených odborných zkoušek, jimiž měli junáci prokazovat svoji všestrannou vyspělost. Proč jich mohli např. v roce 1924 složit členové 10. odd. Praha celkem 117 a stovky jiných oddílů ani jedinou,

e) značný počet vůdců pracoval s oddílem jako celkem a nevyužíval progresivní formy družinové soustavy,

f) bylo též dost oddílů, které chodily málo do přírody, nevyžívaly se ani kulturně, ani sportovně a jejichž veřejně prospěšná činnost byla chabá.

I když se o těchto a jiných nedostatcích veřejně nemluvilo, uvnitř Svazu - zejména v náčelnictvu - se o nich diskutovalo a hledaly se jak jejich příčiny, tak cesty k nápravě. "Jako jsme se rozrostli do šířky, tak třeba nyní zakořenit do hloubky, jíti na sám nerv skautského života a pronikavě provádět skautský program po všech stránkách", vyzýval náčelník Svojsík brzy po Národních skautských slavnostech v r. 1922 (+).

Nalézt příčiny neuspokojivé činnosti oddílů nebylo

nesnadné. Byla v osobách vůdců. Mnozí z nich - zejména studenti a mladí řemeslníci - neměli požadovaný věk 20 roků a tím též málo zkušeností i odpovědnosti. Mnozí jiní vedli své oddíly sice s nadšením a s láskou k mládeži, ale bez hlubšího všestranného vzdělání, takže dospívajícím junákům a hlavně studentům nemohli být přitažlivými vzory. a dalším, třeba teoreticky dobře připraveným, ba i pedagogům z povolání, chyběla potřebná praxe, takže ne každý učitel, úspěšný ve škole, měl také úspěch ve skautském oddíle.

Z poznání, že dobře prosperovaly všechny oddíly, v jejichž čele stáli vůdcové vyšlí ze skautské kolébky, vyplynul jednoznačný závěr: učinit vše pro zvýšení kvalifikace oddílových vůdců.

Generace zakladatelů junáctví byla v dvacátých letech na vrcholu svých fyzických i psychických sil a nastával vhodný čas, aby se rozhlédla po svých spolupracovnících a hledala vhodné nástupce. Nebylo to pro ni nijak obtížné, neboť v témž období dokončovala vysokou školu plejáda bratří, kteří prošli skautingem tak říkajíc od piky a cítili povinnost vracet hnutí i s úroky vše, co dříve sami získali.

Řada z nich vedla oddíly nebo vyšší organizační složky mládeže a nabývala tak bohaté zkušenosti z praktického provádění skautingu. Rostli z nich výborní praktikové a postupně i metodikové junácké výchovy. V Čechách se soustřeďovali kolem bratří F. A. Elstnera, Boh. Řeháka a Ed. Skřivana, vesměs pedagogů z povolání. Na Moravě se vytvářelo podobné centrum kolem rodiny Fanderlikových v Brně a ve Slezsku kolem čtveřice rodných bratří Večerků z Opavy.

Z okruhu těchto pracovníků byli mnozí vybíráni do ústředních orgánů Svazu.

V období kolem integrace skautingu, kdy pracovaly souběžně v některých městech a okresech oddíly různých autonomních složek Svazu, vznikla potřeba koordinovat nějak jejich činnost a vytvářet podmínky pro bratrskou pomoc a spolupráci. Toto poslání mohli v té době vykonávat jedině muži v dobrém společenském postavení, ovládající nejen technický skauting, ale i ideovou bázi tehdejších junáckých ústředí. Mohly to být jen myslivé hlavy spolupracujících ústředí - mozkový trust Svazu (MTS) - které měly důvěru jak Psohlavců, tak BíPí skautů i přímých členů Svazu. Požádáni o pomoc, nastoupili ochotně do nově zřízených funkcí okresních a župních zpravodajů, případně jejich zástupců. Bylo jich při dobudované síti třeba půl třetí stovky.(+)

Podle výslovného znění organizace, neměli to být žádní inspektoři, kteří by po vzoru školských orgánů prováděli dozor, vyhledávali nedostatky a hrozili vůdcům postihem, ale starší bratři a sestry junáckého dorostu. Žádalo se po nich, aby jako reprezentanti Svazu v určených obvodech zastupovali jej před úřady a veřejností, posilovali skautské hnutí, zajišťovali harmonickou součinnost všech složek, navštěvovali oddíly, pomáhali při organizování větších skautských podniků a různých kursů, dohlédli na hospodaření oddílů, podávali návrhy a vyznamenání, doporučovali vhodné osoby k jmenování vůdci oddílů a pod.

A poněvadž zančné procento odchovanců skautingu si volívalo za své poslání učitelství, bylo samozřejmé a pro Svaz velmi prospěšné, že v řadách zpravodajů byli vždy pedagogové početně zastoupeni (příloha 60.).

Jinou kategorii dospělých členů junáckého hnutí tvořili ti, kdo sice nezůstali v přímém styku s mládeží, ale pracovali v prospěch Svazu z pozic svých profesí.

Byli to zejména mladí praktičtí lékaři, kteří obstarávali zdarma zdravotní prohlídky skautské mládeže před jejím odjezdem na prázdninové tábory, vybavovali oddílům zdarma lékárničky a sledovali během roku zdravotní stav členů oddílů, nad nimiž měli zdravotnický dohled.

Ale mezi lékaři a mediky, vychovanými skautingem, byli i mladí adepti vědy, kteří pracovali v té době jako demonstrátoři, vědecké síly nebo asistovali na fakultách a ti sledovali vliv skautingu nejen na zdravý organismus, ale zajímali se - podobně jako v cizině - o využití skautingu a jeho metod ve výchově tělesně i mentálně handicapovaných dětí. Dále sledovali vliv sportů, zejména vodních, turistiky, lyžaření a cyklistiky na dospívající mládež a velmi se interesovali o odbornou literaturu toho druhu. Tak se začala sdružovat kolem bratří MUDr. J. Charváta a MUDr. Ot. Hněvkovského neformální skupina lékařů střežících zdraví skautů v drsných přírodních podmínkách a dbajících, aby fyzické zatěžování dětí odpovídalo moderním požadavkům vědy.

Nejinak tomu bylo i v oboru přírodovědném. Řada univerzitních profesorů, např. dr. Boh. Němec, dr. Kar. Domin, dr. Filip Počta a j. byla velmi nakloněna skautingu, a tak pod jejich záštitou se dařilo skautským přírodovědcům, sdruženým kol dr. Otakara Matouška a Boh. Řeháka vymýšlet, jak na junáckých vycházkách a prázdninových táborech doplňovat školní vědomosti praktickým pozorováním přírody. Jejich zásluhou pronikaly do programu oddílových schůzek a vycházek i elementární laboratorní práce.

Ve zcela podobném duchu pracovala i skupina skautů - astronomů, vedená významným propagátorem junáctví, prof. dr. Frant. Nušlem, z nichž mnozí byli dokonce zakladateli a velmi aktivními členy Československé astronomické společnosti.

A tak bych mohl pokračovat ve výčtu odborných pracovních skupin (vděčně vzpomínám zejména pomoci stavebních inženýrů - skautů, kteří ochotně a samozřejmě zdarma vyhotovovali dokumentaci pro stavbu kluboven, srubů, hřišť atd.), vždy připravených k pomoci jak ústředním orgánům Svazu, tak jeho nižším organizačním složkám, především nově zakládaným "Místním Sdružením Svazu skautů RČS".

Byly to právě zcela samostatné pobočné spolky Svazu, zplnomocněné jím k své činnosti proto, aby junácká výchova nebyla odtržena od výchovy školní a rodinné a mohla být uskutečňována v souladu se zájmy celospolečenskými.

Podle stanov (+) bylo jejich účelem, zastupovat skautské oddíly vůči úřadům a veřejnosti, podporovat je finančně i materiálně, dozírat na jejich hospodaření, zakládat nové oddíly, propagovat skauting, pořádat prázdninové tábory, sjezdy, výstavky, závody, udržovat kontakty s ústředím a organizacemi svého obvodu, které pracují s dětmi a mládeží.

Bylo jim uloženo, aby svou činností zasahovala co nejméně do neodvislosti a iniciativy oddílů, smeček, rojů a hlídek skautů.

I když se Místní sdružení vžívala pomalu, slouží jim ke cti, že předešla podobnou instituci školní - Rodičovská sdružení - téměř o čtvrt století.

Závěrem lze říci, že v dvacátých letech měl Svaz k dispozici mozky vysoce kvalifikovaných odborníků ze všech oborů lidské činnosti, jichž počet rok od roku vzrůstal, a že byl schopen zaujímat kvalifikované postoje ke všem otázkám a problémům týkajících se skautingu. Jejich zásluhou mohl Svaz čelit zejména neoprávněným kritikům skautingu, proplouvat častými úskalími - a co bylo zvlášť cenné - rozvíjet junáctví v souladu s potřebami dětské populace i komunitou dospělých.

Mozkového trustu Svazu patří dík za to, že český skauting byl na vysoké úrovni odborné a že byl též nejpokrokovější složkou světového skautského bratrstva.

Měl-li svazový skauting vychovávat opravdu novou, iniciativní, odpovědnou a demokraticky smýšlející generaci

příštích organizátorů a vůdců společnosti s hlubokým citem pro sociální spravedlnost, jak bylo přáním čelných představitelů mozkového trustu Svazu, musely pro to být vytvořeny nezbytné předpoklady. Náčelnictvo je vidělo v lepší přípravě vůdců, v lepším řízení činnosti oddílů a v ustavičném a samostatném sebevzdělávání jak junácké mládeže, tak všech činovníků.

Konkretně byla v tom smyslu dohodnuta, zveřejněna (+) a postupně uváděna v život tato opatření:

1. Neregistrovat nadále oddíly, které vyvíjely chabou činnost a v jejichž čele stáli neschopní vůdcové.

2. Do doby, než se znatelně zlepší úroveň oddílů zastavit nábor mládeže a zakládání nových výchovných jednotek.

Provádění obou těchto směrnic se projevilo ovšem v poklesu počtu členů i oddílů Svazu, o němž jsem se zmínil na str. 101.

3. Všemožně podporovat sebevzdělávání junáků ve skautských disciplinách. - Uskutečňovali jsme tak, že

a) byly v oddílech nebo v Místních sdruženích zakládány junácké knihovny,

b) byl zvětšen formát časopisu Skaut - Junák, zvýšen počet jeho stránek a hlavně zpestřen jeho obsah obšírnými rubrikami o činnosti skautů doma i v zahraničí,

c) byly propagovány, organizovány a podporovány místní a okresní skautské závody, ideové a sportovní soutěže, výstavky a pod., aby měli junáci, družiny i oddíly hodně příležitostí porovnávat navzájem svoji vyspělost.

4. Důsledně zavádět družinovou soustavu a přenést do družin přípravu na junácké zkoušky zdatnosti. - Vycházeli jsme z názoru profesionálních pedagogů i skautských praktiků doma i v cizině, že důležitou podmínkou individuální a úspěšné výchovy ve skautingu je rozdělení junácké mládeže do družin za vedení starších hochů (++). Tam, kde

se vůdce staral o dobrou přípravu rádců družin, kde jim dával plnou možnost uplatnění a přenesl na ně technicko - naukovou část junácké stezky a sám si ponechával jen její ideovou složku, byla prosperita oddílu zaručena. a co bylo neobyčejně cenné, vůdce nebyl časově tolik zaneprázdněn a mohl se ve shodě s junáckým zákonem věnovat lépe povinnostem vlastním.

Abychom posílili práci v družinách, vydali jsme pro junáky zvláštní návod "jak skaut pomáhá rádci" (příloha 61.) a pro rádce a jejich zástupce instrukci "Jak rádce pomáhá vůdci" (příloha 62.). Ukázalo se, že to byl čin prospěšný.

Samostatná práce družin byla posílena i tím, že jsme po pokusném ověření v několika místech zavedli ve všech okresech a početnějších sborech zvláštní kursy nebo alespoň občasné výchovné schůzky pro rádce a jejich zástupce. Praxe pak potvrdila účelnost tohoto nového výchovného prostředku.

5.Pro přípravu oddílových vůdců zřídit trojí druh kursů.

a) Vůdcovské kursy pro nováčky, pořádané okresy nebo župami v zimních měsících - někde i ve cvičných táborech v létě - na nichž by účinkovali jako instruktoři kromě členů mozkového trustu Svazu i přizvaní odborníci, např. důstojníci, lesníci, řemeslníci a pod. Kursy se skutečně konaly zpravidla jednou týdně a byly doplňovány nedělními cvičeními a vycházkami. Po absolvování kursu podrobili se účastníci vůdcovské zkoušce.

b) Doplňovací kursy pro aprobované skautské vůdce. - Aby zkoušení vůdci mohli doplnit své vzdělání o nové poznatky, získané během času ve skautském hnutí doma nebo přinesené z ciziny, pořádali jsme zvláštní doplňkové kursy, podobné dnešnímu postgraduálnímu studiu. Slibovali jsme si od nich prohloubení skautské výchovy v oddílech a u vůdců udržování zájmu o výchovnou činnost.

c) Odborné kursy. - Pro vůdce specialisovaných oddílů a pro instruktory mnoha desítek odborných zkoušek, zřizovali jsme občasné kursy, v nichž jsme je seznamovali s rozsahem požadavků kladených v jednotlivých odbornostech, se způsoby, jak jim pomáhat v přípravě na získání odznaku i s formou závěrečného ověření zdatnosti a dovednosti. Instruktoři měli právo nosit zvláštní odznak své odbornosti na pravém rukávu stejnokroje.

6. Zřídit podle vzoru anglické gilwelské školy jakési "vysoké učení skautské", u nás zvané Lesní školy, o nichž se však zmíním obšírněji v jiné souvislosti.

7. Nejvýznamnější roli v požadovaném vzdělávání vůdců měl však sehrát skautský tisk, zejména časopis "Vůdce" a řada připravovaných příruček.

Časopis "Vůdce" začal vycházet 28. prosince 1919 jako organizační a metodická příloha "Skauta - Junáka", ale již statný časopis pro skautské vůdce československé, orgán náčelnictva SJS RČS. Byl to časopis dobré úrovně, který na doporučení MTS rozšířil svůj redakční kruh o okruh přispivatelů, ale věnoval dost místa i článkům s obecnější tématikou. Od IV. ročníku (1923/24), kdy se změnil v časopis pro skautské vůdce a vychovatele, byl vůdcům uložen jeho povinný odběr a bylo vynaloženo nemalé úsilí, aby byl odebírán i učitelskými sbory na školách (okresní školní inspektoři jej dostávali zadarmo).

Je možno konstatovat, že byl skautským vůdcům dobrým pomocníkem (příloha 63.).

Pokud šlo o počet skautských příruček, vydaných u nás v období 1919 - 1925, rád potvrzuji, že byl rovněž uspokojivý (+). Navíc v ústředí Svazu byla vůdcům k dispozici bohatá literatura cizojazyčná a téměř všechny časopisy zahraničních skautských organizací, získávané výměnou za našeho "Skauta - Junáka". Kdo měl tedy zájem o hlubší poznání skautingu, nemohl si naříkat na nedostatek studijního materiálu.

8. Posledním činem, který měl pomáhat vůdcům při vycházkách a hlavně při putovním a stálém táboření, bylo zřizování "skautských poraden".(++) Členové MTS, staří junáci a další

příznivci skautingu, jsouce o to požádáni, ochotně slíbili podávat informace o možnostech ubytování a stravování v okolí svého bydliště, o vhodných místech k táboření nebo hrám, o způsobu získání povolení, pomáhali navazovat společenské kontakty, vedli v evidenci skautské podniky a činnost oddílů v obvodu své působnosti, seznamovali příležitostně veřejnost o skautském hnutí atd.

Skautské poradny zřizovalo náčelnictvo Svazu jen pro své členy a funkce poradce byla přirozeně čestná. K veřejnému označení poradny sloužila orientační tabule (příloha 64.) a jejich seznam byl uveřejňován v časopise SJ(+) a v interních oběžnících.

Svaz skautů jako dobrovolná organizace mohl vzrůstat početně jenom tou měrou, jak se hlásili do služby noví vůdcové. I když jsme věděli, že nemůžeme být nikdy masovou organizací počtem členů, měli jsme přece jen ctižádost získat a udržet ve svých řadách všechny hochy a dívky, kteří měli o skauting zájem. Bylo proto prvořadým úkolem každého činovníka Svazu, vyhledávat a získávat obětavé a schopné kandidáty vůdcovství.

Měli jsme celkem jasnou představu, že by to měli být mladí muži či ženy, sportovního typu, abstinenti a nekuřáci, bezvadného charakteru, úspěšní ve svém povolání, společensky angažovaní, povahou optimisté, že by měli mít vlastní děti, aby docenili, čím jsou děti rodičům, zkrátka osobnosti, přirozené autority a vzory hodné následování. Bylo jasné, že tak vysoké požadavky splní jen tenká vrstva dospělých spoluobčanů a že jen někteří z nich - budou-li mít k dětem blízko - mohli by se státi junáckými vůdci,

V té době jsme si po provedeném průzkumu s překvapením uvědomovali, že mnozí vůdcové - zpravidla vysokoškoláci nebo staří mládenci - věnovali oddílové práci 600 - 800 h., totiž jednou týdně se všemi družinami, každou neděli a častokrát již v sobotu odpoledne táhli se svými oddíly do lesů, na vodu, do hor, pořádali několikatýdenní prázdninové tábory doma i v zahraničí, dokonce i plavby po mořích atd. I když jsme takovým přemrštěným způsobům skautování nebránili, snažili jsme se vlastní prací dokázat, že je-li činnost oddílu dobře organizována, může být dosaženo dobrých až nadprůměrných výsledků při celkem nepatrném zatížení vůdců.

Klíč úspěchu spočíval ve vedení oddílu kolektivem oddílové rady, složené z vůdce, jeho zástupců a všech rádců družin. Na poradách oddílové rady, která se scházela jednou měsíčně, určil vůdce pracovní program družin a oddílu na celý měsíc a rozdělil úkoly. V prvém týdnu se konaly odděleně družinové schůzky za samostatného vedení rádců, v druhém týdnu byla oddílová schůzka či jiný podnik společný všem družinám, za nějž odpovídal zástupce vůdce. V třetím týdnu byly opět samostatné schůzky družin a teprve ve čtvrtém týdnu, t. j. jednou za měsíc, přišla řada na vůdce oddílu, aby se sešel na "slavnostní" schůzce či jiném podniku se svými svěřenci. Na tomto setkání zhodnotil práci družin, uspořádal mezidružinový závod či soutěž ve skautských znalostech a dovednostech, informoval junáky o novinkách a zajímavostech ve skautském hnutí doma i v cizině. Na programu měl vždy být také vůdcův výklad některého článku junáckého zákona, o dobrých skutcích a příkladné a obětavé práci mužů a žen umných rukou, pera i mozku, zkrátka o mravní složce skautingu.

I když jsme se domnívali, že právě popsaný a námi tolik propagovaný způsob organizování a řízení výchovné práce v oddílech přiláká do služeb dětí a mládeže větší počet pracovníků, nestalo se tak. Svou negativní roli tu sehrávala společensky naprosto nedoceněná práce s dětmi v době mimo vyučování a pak ta skutečnost, že vyvrcholením celoroční práce junáků byl alespoň třítýdenní prázdninový tábor, na jehož vedení musel vůdce věnovat značnou část své dovolené, ne-li dokonce celou, při čemž vlastní děti ani manželku si do tábora vzíti nesměl.

A tak se i při vytváření sebelepších podmínek pro práci oddílových vůdců zvyšoval jejich počet velmi zvolna a museli jsme vítat radostně do svých řad i takové kandidáty vůdcovství, kteří mnohé z požadovaných vlastností neměli a skautskou metodiku neovládali.