Seifert kontra Svojsík

Nuž podávám Vám s hlubokou láskou tuto první velkou svou knihu. Je v ní celá moje duše a celý můj život deseti let, život radostného mládí a nadšené práce s dětmi, život bohatý ve smyslu Ruskinově, jaký dalo mi mé učitelství mimo školu - a kniha psána je takřka mojí krví: zmučené srdce zradou těch, které milovalo, opuštěný člověk bez domova a bez naděje, sedal jsem k práci, jedinému svému štěstí! A tak podávaje v knize účet ze svého života a dlouho tlumenou a dušenou pravdu sdíleje veřejně tiskem, nacházel jsem odměny a zadostiučinění, jakého už mi ani více žádná kritika dáti nemůže (nicméně byla by mi vítána). Kniha tato dělá si nároky býti prvou knihou budující české junáctví, a staví se příkře proti Svojsíkově a těm snahám ve kterých já nevidím dosti poctivost, ani opravdovosti. Je tedy veskrze reformní a staví na nových základech, hlavně na geniálním díle Američana Setona. Ale při tom všem duch je jiný a neubránil jsem se tak často citovat Ruskina, Emersona, Thoreaua a všechny ty, kteří mně dali světlo života.
Jsem velice zvědav, co Vy řeknete mé práci. Zdá se mi, že Vy mi jistě porozumíte. Kniha znamená ovšem vyhlášení boje proti státem uznané formě skautingu, který jako sokolství svou šablonovitostí a přílišným autoritářstvím hyne již dnes úbytěmi. Jen to je trapné, že tento skauting Svojsíkův se vetřel drze až pod ochrannou ruku Masarykovu, které využívá k surové agitaci, zatím co my jsme psanci... Ale vím, že naši hoši nosí Masaryka v srdcích a je nám toliko líto všem, že je tak oklamáván dobrý ten stařec. Kdybyste mi mohl poradit, jak bych mohl odevzdat nějakou cestou svou knihu do jeho rukou, byl bych Vám povděčen.

(Z dopisu Mil. Seiferta spisovateli Gustavu Jarošovi, datovaného v Kladně 26. XII. 20. - Literární archiv PNP.)