Upozornil jsem několikrát, že uvedení skautingu do českých zemí nebylo dílem jedince a že - i když se přiznávají Svojsíkovi největší zásluhy - nebyl by svedl mnoho bez pomoci a spolupráce jiných. Většina jmen propagátorů a organizátorů junáctví je uvedena v textu, jsou však osobnosti, které dosud vzpomenuty nebyly nebo jejichž význam si zaslouží zvláštní pozornosti. Bez nároku na úplnost chci uvést zejména tyto:

František Bílý, (1854 - 1920), zemský škol. inspektor a ředitel žižkovské reálky, na níž působil A. B. Svojsík, byl velkým příznivcem a propagátorem skautingu od prvopočátku až do své smrti. Jako bezprostřední představený Svojsíkův vytvářel mu dobré podmínky pro jeho průkopnickou činnost, podporoval založení skautského oddílu na vlastní škole již ve škol. roce 1911/12 a přičiňoval se o to, aby měl Svojsík pro svoji práci snížený pracovní úvazek.

Do historie skautingu se zapsal zejména tím, že v jeho počátcích, kdy se hledal pro českého skauta lidé znějící domácí název (byla navrhována jména "Psohlavec", "Chod", "Svojan" aj.) přišel s nápadem dát mu hrdě znějící název junák. Název se vžil a užívá se ho dodnes.

PhDr. Ladislav Drůbek (narozen 17. 6. 1883 v Praze - Smíchově), povoláním středoškolský profesor, známý v té době jako odborný spisovatel, upozornil veřejnost na skauting snad ještě dříve, než Svojsík. ve svém obsažném (11 stránkovém) článku v X. roč. "Výchovy tělesné", str. 13 a další (příloha 54.)(1), informuje zevrubně o anglickém skautingu podle příručky Andreje Malkowskiho "Scouting jako system chowania mlodziezy na podstawie dziela gienerala Baden - Powella", vydané ve Lvově v r. 1911.

Své pojednání končí tímto doporučením:

"Nejbližším naším vzorem, kde možno studovat scouting, je polský, zavedený před krátkým časem Sokolem haličským. Je to scouting upravený více pro naše poměry, přizpůsobený odlišným našim požadavkům. Pro další informaci odkazuji na citované již dílo Malkowského, jež každému podá podrobné a bohaté poučení".

Václav Jelen, pozdější ing. dr., byl oblíbeným cvičitelem sokolského dorostu. Soustředil kolem sebe řadu průbojných hochů, převážně studentů, s nimiž začal provozovat skauting a hledat nové formy jeho provádění. Byl smělým vůdcem družiny Jelenů a pozdějším snad nejlepším vůdcem pražských skautů. Jeho skauti si opatřovali všemožnou cizí skautskou i příbuznou literaturu a bohatě z ní čerpali. Vybrán, aby navázal kontakty s rakouskými skauty, účastnil se zájezdu do Vídně a přijal do svého tábora delegaci rakouských skautů, která se ještě před první světovou válkou seznamovala s prováděním našeho skautingu a získávala hlavně zkušenosti s prázdninovým tábořením, v té době rakouskými skauty ještě neprováděným. V jednom krizovém období za války chtěla ho část pražského junáctva prosadit dokonce za náčelníka (vrchního vůdce).

Byl snad jediným vůdcem, jehož oddíl - stále omlazován pracoval pod řízením dalších vedoucích nepřetržitě skoro 60 let a jehož staří členové se scházívali pravidelně, nejméně jednou do roka, ke společnému "potlachu", i když mnozí z nich byli již akademiky, ministry a vůbec významnými veřejnými pracovníky.

MUDr. Čeněk Klika (20. 1. 1865 - 6. 10. 1938), subfysik města Prahy, byl jedním z mála lékařů, kteří sloužili skautingu z pozice své profese. Aby dodal váhy svým tvrzením, že skauting a pobyt v přírodě není škodlivý zdraví, ale je mu prospěšný, tábořil v lesích s celou svoji rodinou a v bezpočtu přednášek nocování v přírodě vřele doporučoval. Sám podporovatel chudých skautů, měl rovněž zásluhy o to, že se hoši - skauti zamýšleli nad sociálními problémy společnosti a brali na tábor i bratry, kteří příspěvky platit nemohli.

Doktor Čeněk Klika byl pozdějším prvním a dlouholetým starostou spolku "Junák - český skaut".

Důvěře ve skauting velmi prospěla jeho brožurka "Názor lékaře o skautování", vydaná v roce 1915 jako 8. svazek Knihovny junáků - českých skautů.

Obětavost bratra MUDr. Čeňka Kliky byla taková, že prohlížel zdarma všechny skauty odjíždějící na tábor, vybavoval jim lékárničky potřebným zdravotním materiálem a co bylo až k nevíře, propůjčoval jim - rovněž bezplatně - ve svém bytě v Praze I., Ovocný trh 15, místnost ke schůzkám.

Lze o něm právem říci, že se zasloužil o český skauting.

Jan Novák, odborný učitel, spolužák a kamarád Svojsíkův od dětství, jeho společník při cestách doma i v zahraničí, stál u zrodu skautingu od samých počátků. Jako dobrý znalec anglického jazyka pomáhal s překlady anglické a americké skautské literatury, propagoval skauting na svých přednáškách a byl v počátcích skautingu i vůdcem jedné družiny.

Bratr Jan Novák měl i dobré spisovatelské pero a tak se stal v průběhu času snad nejplodnějším autorem skautských příruček a zejména článků v junáckých časopisech, jichž byl spoluredaktorem. S jeho jménem se setkáváme i v řadě statí v Základech junáctví.

Poznamenávám jen na okraj, že zůstal skautingu věren až do své smrti, před níž vykonával funkci úřadujícího náčelníka tehdejšího Svazu junáků skautů RČS. In articulo mortis byl pro své zásluhy jmenován dokonce čestným náčelníkem.

Zemřel 11. prosince 1938, tři měsíce po A. B. Svojsíkovi.

Dr. Jaroslav Novák (nar. 1884), profesor v České Třebové, filolog a překladatel pedagog. klasiků, prokazoval Svojsíkovi tak platné překladatelské služby, že jich vzpomíná s díkem v předmluvě svých Základů junáctví. Pamětníci o něm říkají, že byl přítelem studentů, chodil s nimi rád do přírody, že byl za první světové války významným členem Mafie, že udržoval tajná spojení s cizinou a že kryl svoji odbojovou činnost zdáním "horlivého rakušáka". Jeho choulostivé postavení bylo asi příčinou, že se sám v Čes. Třebové skautsky nijak neexponoval, ač skautingu velmi přál a sám skautsky žil.

Ještě před ukončením války byl povolán do Prahy, aby byl k dispozici nově se tvořícímu Národnímu výboru, z jehož služeb přešel později do ministerstva zahraničí. On to byl, kdo přizval Svojsíka a jeho skauty k pomoci Národnímu výboru ve dnech národní revoluce, on to byl, kdo - jda z místa na místo našimi legacemi v cizině - zastupoval později český skauting v mnoha cizích státech. Dokladem jeho služeb je i příloha 55.

Dr. Tomáš Garrique Masaryk, (7. 3. 1950 - 14. 9. 1937), v tom čase univ. profesor filozofie a sociologie na pražské univerzitě patřil spolu s dr. Drtinou a dr. Čádou do trojice nadšených propagátorů skautingu, nikoliv jen pro jeho tělovýchovnou hodnotu, ale hlavně pro jeho výchovu charakteru, sebekázně a službu národu a vlasti. I když Masaryk v období zavádění skautingu v jeho prospěch veřejně nepromlouval, posiloval Svojsíka v jeho průkopnické práci a přislíbil stát se dokonce spoluautorem Základů junáctví.

Svojsík měl ve svých poznámkách - které jsem po jeho smrti získal - zapsáno, kolikrát navštívil Masaryka v období zavádění skautingu v jeho bytě v Praze IV, Chotkovy sady č. 239 a o čem rokovali, ale nacisté mi v době okupace všechnu skautskou dokumentaci ukradli a zničili, takže své údaje nemohu upřesnit.

Za války byl Masaryk v zahraničí, ale když se vrátil do vlasti a byl zvolen prezidentem republiky, vzal skauting pod svoji ochranu a byl až do své smrti protektorem Svazu junáků skautů RČS.

Snad bych měl ještě poznamenat, že jeho dcera, pí. Alice Masaryková, stála u zrodu našeho dívčího skautingu a že celá Masarykova rodina, včetně vnuků, se hlásila do junáckého bratrstva.

František S. Procházka, oblíbený český básník, redaktor a ředitel knihovny města Prahy, byl dalším z vlivných veřejných pracovníků, který pochopil význam skautingu již v roce 1911 a usiloval o jeho zavedení u nás. již v lednu 1912 psal Svojsíkovi, že "sleduje velmi dobře jeho propagaci skautů a že je mu velmi sympatická". Jen za jednu věc se přimlouval, aby "tento nový útvar u nás dostal také náležité české jméno. Sport a jeho zájmy zavlékají k nám zbytečně mnoho cizoty. Je naší povinností čelit cizotě, pokud stírá z nás naši barvu".

I když se jeho návrh nahradit anglické slovo skaut českým "druž" neujal, uznal, že název "junák" je mnohem lepší. A požádán Svojsíkem, napsal českým skautům hezký text jejich hymny, jíž sám dal název "Junácká"; zhudebnil ji Karel Kovařovic. Poprvé byla zveřejněna v Základech junáctví a od té doby vydána několikrát tiskem a nahrána na desku. Transponovaná do nižších poloh zpívala se junáckým mládím při slavnostních příležitostech, jí bývaly zahajovány junácké sněmy i obřad skládání junáckého slibu.

Zájem spisovatele F. S. Procházky o skauting byl trvalý a junáci také nevynechali jedinou příležitost, aby mu neprokázali svůj vděk a úctu (příloha 56.).

Adolf ze Stránských, známý "Dolfíček" (příloha 57.), mladší ze dvou Svojsíkových švagrů, byl jeho nejbližším spolupracovníkem. Doprovázel ho do Anglie, horlivě překládal z angličtiny, sbíral s ním prvé zálesácké zkušenosti již na podzim 1911, pomáhal při vedení tábora v r. 1912, takže si právem zasloužil, aby mu Svojsík poděkoval v předmluvě svých Základů junáctví.

Za svých studií v Londýně byl po roce 1913 "spojkou" mezi Svojsíkem a ústředím londýnských skautů.

Jeho mladý život skončil však tragicky. Rodiče z obavy, aby nebyl po odvodu poslán na frontu, prohlásili prý ho za duševně chorého a on - cítě se tím společensky znemožněn - zastřelil se v lese v blízkosti lesovny. Pochován je na hřbitově v Lipnici.

Alois Svojsík, náčelníkův rodný bratr, povoláním římskokatolický kněz, byl v propagaci skautingu pravou rukou bratra Antonína. Při svých veřejných cestopisných přednáškách se vždycky zmiňoval o skautingu a doporučoval jej jako nejlepší výchovu mládeže. Maje otevřené dvéře a naprostou důvěru katolických kruhů, pomáhal odstraňovat předsudky ze zdivočení mládeže při jejím pobytu v přírodě, zejména ve veřejnosti nábožensky založené.

Do základů junáctví napsal stať o "Ideálu muže v Japonsku".

Jeho životopis a veřejná činnost jsou obsaženy v příloze 58.

Za první světové války plnil důležitý buditelsko - politický úkol: chodil tajně na Slovensko (do Uher) posilovat všemožně důvěru a vzájemné porozumění mezi Čechy a Slováky a připravovat jejich soužití ve společném samostatném státě. Při jednom takovém poslání, jsa pronásledován maďarskou hlídkou, prchal v noci a v dešti na Moravu, promáčen prostydl, onemocněl zápalem plic a zemřel. Stalo se to v roce 1917.