... odpoledne po skautských cvičeních a koupání vedl jsem hochy na okrouhlickou rozhlednu.

Šli jsme vesele hustým lesem, žlutými pasekami a zelenými průseky. Jak v pohádce otevíraly se před námi obzory, jeden hlasnější než druhý. A každý korunován konturou lipnické zříceniny, takže člověk mimovolně se cítil, že jest odnesen o několik set let nazpátek.

Konečně jsme přišli na rozhlednu. Náhle zdvihl se obrovský vichor, který nám zabránil dostoupiti nejvyšší vrchol. Zůstal jsem v prvním patře. Přede mnou rozevíral se široký obzor. Les bičován větrem vlnil se jak moře a hora Vorlík zdála se býti obrovskou vlnou na nás se valící...

Jiří Wolker: Deník "Té, které patřím" - výňatky.