27. 7. 1917.

Ponořil jsem se do lesa, nedívaje se ani, kam jdu. Šel jsem jen za svým hlasem... Les jest můj přítel.

Šel jsem zpívaje. Modravá pára snášela se s vraků a na zlatém západě chvělo se nebe pod posledními doteky slunce. Můj hlas zněl tak dlouze, chvěl se večerním vzduchem a ztlumeně se ozýval v dáli. Nevím, co jsem zpíval. Zpíval jsem sobě a svému příteli. Cítil jsem, jak teplé ruce hladí mé srdce, jak ladí je k harmonii. Zároveň z chladnoucího nebe vstupoval do mě klid. Zrak můj ssál nyní dychtivě krásu okolí, opíjel se ní a zapomínal na minulé. Posadil jsem se tam kdesi a dlouho hleděl k hasnoucímu obzoru. Když jsem se vracel, svítily mi již hvězdy na nebi i v duši.

Jiří Wolker: Deník "Té, které patřím" - Výňatek