Historie Ivančeny začala jednoho sychravého podzimního dne, kdy vlhkými opuštěnými lesy vystupovala skupina chlapců - skautů k Lysé hoře. Myslela na budoucnost a připomínala si nedávnou minulost. Tehdy se rozhodla vztyčit na hřebenu Ivančeny, poblíž tábořiště někdejší Slezské lesní školy u Chladné vody kříž. Byl opatřen nápisem:

"Tento kříž postavila 6. října 1946 oddílová rada 30. oddílu Junáka v Ostravě na paměť skautského vůdce Vládi Čermáka a roverů Vládi Pacha, Oty Kleina, Milana Rottera a Quida Němce, kteří byli na sklonku války, na svátek sv. Jiří, patrona skautů celého světa, zastřeleni 24. dubna 1945 v Polském Těšíně gestapem.

Přiložte kámen na jejich mohylu!"

Od té doby kámen ke kameni narůstala mohyla. Kameny kladli nejen skauti a celé junácké oddíly, ale i turisté, trampi, lesní dělníci, lesníci. Mohyla mohutněla, bylo nutno ji přestavět v mohutné hradby. Nový kříž na mohylu vynesla v roce 1963 trampská osada Žlutý květ. Vždy ve výročí tragedie, v sobotu nebo neděli nejbližší 24. dubnu se scházely u mohyly junácké oddíly, po zákazu Junáka oddíly turistické a od roku 1961 hlavně trampové. Počátkem let sedmdesátých až asi do jejich poloviny uctívali památku obětí pionýři z iniciativy severomoravské krajské rady PO. Vždy přesně v poledne všechno ztichne a skupina trampů za doprovodu kytar zpívá: "Vlajka vzhůru letí..."

Psal se rok 1938, kdy Beckovo Polsko okupuje naše Těšínsko. Z junáckých řad za pomoci a vedení důstojníků a vojáků roste Slezská legie, jejímiž příslušníky byli již Vláďa Čermák a Vláďa Pach, junáci 1. oddílu Ostrava. Organisace však byla odhalena a došlo k zatýkání. Po obsazení Slezska Němci dostaly se protokoly do rukou gestapa. Vedoucí činitelé byli dílem zatčeni, dílem odešli za hranice, a proto vedení přejímá devatenáctiletý skautský vůdce Vláďa Čermák.

Již v červnu 1939 organisují ostravští junáci přechody Beskydami do zahraničí. Lesníci jim ukazují horské stezky a chalupy pro úkryt. Od roku 1940 navazují styk s odbojem, formují se partyzánské čety v Kozlovicích a ve Vratimově. V roce 1943 má již tato ilegální organisace asi 400 spolehlivých členů. Opatřuje léčiva, obvazový materiál, mapy a konservy a dopravuje do Beskyd. Dne 13. 11. 1943 byl přijat pro organisaci název

Na počátku roku 1945 se připravují na konečnou fázi boje. Opatřují zbraně. Na schůzce na tábořišti slezských junáků 31. 3. 45 stanoven další postup boje proti okupantům. Čermák s Pachem se pak vydávají dále do hor domluvit společný postup s partyzány. Zde se dohodlo, že všichni členové budou přesunuti 6. 4. 45 do hor, kam budou dopraveny i zbraně. Do Ostravy se vrací až 2. 4. 45.

Zradou konfidenta, který se vetřel do řad odbojové skupiny, byl zatčen přímo na ulici v úterý 3. 4. 45 Milan Rotter a v noci nato obklíčen gestapem Čermákův dům. Ještě v noci bylo zatčeno 12 lidí včetně Čermákových rodičů. Během týdne bylo zatčeno celkem 85 členů odboje slezských junáků.

V pondělí 30. 4. 45 hlásí v 16 hodin skautská hlídka sovětské tanky na frýdlantském mostě. Sláva Rudé armádě! Ostrava je osvobozena a junáci pomáhají ze všech sil. V Heřmanicích přepadli a zneškodnili kulometnou posici. Zvlášť se vyznamenal sedmnáctiletý junák br. Hanzelka a dostalo se mu uznání sovětských velitelů. Dvě rojnice, které vytvořili junáci, postupují v prvém sledu s Rudou armádou až do Karviné.

Pátrání po zatčených začíná. Dvacet lidí z Čermákovy skupiny Odboje slezských junáků však ve vězení krajského soudu schází. Byli odvezeni spoutáni s rukama za zády do Polského Těšína koncem dubna 45. Otec Vládi Pacha se vypravuje do Těšína. Je 8. května a vlaky nejezdí. A v Těšíně je poprvé vysloveno slovo "mrtvi". Bylo zde šílené vraždění v posledních dnech války. Hromadných hrobů na Těšínsku bylo více. Dne 14. 6. 45 se začíná kopat na starém židovském hřbitově. Zde leželi zavraždění v mělkých hrobech. Mrtvoly jsou oblepeny hlínou a šaty jsou nejlepším zjišťovacím vodítkem. Kulka, střelená do týla, vyrvala totiž většině oči a znetvořila obličeje. Mnohé mrtvoly jsou zkroucené, jako by za živa zasypány ještě zápasily se smrtí.

Pátrání končí - zavražděni!

Je 17. června 1945. Do Polského Těšína pochoduje útvar československých junáků s rozvinutými vlajkami, s nimi jdou pozůstalí, přátelé a spolubojovníci. Docházejí k ohromnému společnému hrobu, kolem něhož leží pestrá obruba věnců a kytic. Na jeho dně leží 81 prostých černých rakví Poláků a Čechů, kteří zahynuli společně rukou stejného vraha. Pláč matek zní letním vzduchem a vítr jej roznáší po hřbitově. Vlajky se sklánějí a salvy čestné roty vzdávají poslední poctu. Vojenská auta pak převážejí mrtvé na rodnou půdu. Ostrava chystá obětem nacismu slavný státní pohřeb.

Vrátili se: Vladimír Čermák, Vladimír Pach, Ota Klein, Milan Rotter, - Quido Němec zůstal zatím za hranicemi. Dále se vrátili: Alfred Kraut, Josef Gebauer, Jaromír Kroupa, Vladimír Bílek, Kozlovský, Vladimír Pitka, Zdeněk Novák, Jak Schindler, Bohumil Ziznar - na polské straně zatím zůstali J. Kmošťák, Šugarek, Garbulínský a dva dosud nezjištění, z nichž jeden je snad Quido Němec.

Sirény znějí Ostravou. Je 24. 6. 1945 - právě dva měsíce, co byli zavražděni. Na náměstí před Novou radnicí se řadí početný smuteční průvod. Jsou zde představitelé národních výborů, pozůstalí, čestná vojenská četa, legionáři, školy a všechny ostravské junácké oddíly. Nad řadami věnců a děvčaty v národních krojích naříkají sirény ostravských závodů. Čtyřicet pět tisíc lidí se loučí s hrdiny národního odboje. Před ostravským krematoriem je na schodišti katafalk s patnácti urnami. Junáčtí činovníci stojí kolem katafalku čestnou stráž.