V roce 1979 plánoval cestu na Moravu již od jara. V červnovém dopisu upřesňuje: ..."pojedu na schůzku abiturientů prostějovské reálky po 60 letech. Žije nás pouhých 10 (ze 45) a nepřijedou všichni. Někteří nemohou již cestovat. Do Holešova bych přijel 2. července. Chtěl bych se porozhlédnout v oblasti Lukoveček - Ráztoka - Hostýn - Tesák - Troják - Držková - Lukov a určitě udělám Radhošť a snad i Velehrad... a můj toulavý mokasín mne táhne také na Ivančenu... Velmi vděčně bych přijal společný výstup v neděli 8. července, kdyby to bylo možné... Mám totiž občasná trápení se srdcem, a tak by mi byla vaše společnost dvojnásob milá. Počítal jsem, přirozeně, se sólovým výstupem a pro ten případ jsem si chtěl zakoupit hlasitou píšťalu, kdybych snad byl nucen volat S-O-S."

Pár dní před 8. 7. vytrvale pršelo a také celou noc před zamýšleným výstupem. Ráno přišel, pomaleji než jindy a smutný, že jsem se lekl, zda mu něco není a povídá: "Tak se jdu vlastně již jen rozloučit" a chtěl odjet již dopoledne, místo původně plánovaného odjezdu večer. "Jak to rozloučit?" a po jeho dávném zvyku ze školy jsem spustil: "Tisíc kulí a granátů! To by bylo pěkně pěkný pro trochu deště házet flintu do žita! Vždyť než tam dojedeme, může svítit sluníčko!" Viditelně smutek z tváře Táty Plajnera mizel. Vzali jsme výbavičku do deště a vše pro každý případ, sedli a jeli. a skutečně, na točně autobusů v Malenovicích jsme ještě v autě pod lípami posvačili, navlékli pláštěnky a vyrazili v tříčlenné smíšené společnosti. Bez potíží jsme dorazili k mohyle, položili své kameny, zavzpomínali a vyrazili zpět. "Táta" očividně omládl, byl spokojený a ranní smutek byl ten tam. Přes jeho zamilovanou Šanci - Řečici jsme se ještě zastavili na horký čaj na Trojačce a ujížděli domů. Na druhý den odjížděl v dobré pohodě do Prahy. Byl to jeho výstup předposlední...

Přípravy na přátelská i bratrská setkání při příležitosti blížící se osmdesátky nebylo možno před jubilantem zcela utajit. Na plány a návrh setkání v Holešově z května 1980 odpověděl obratem dlouhým dvoustránkovým dopisem, typicky Plajnerovským, z něhož cituji:

dopisu, týkající se mých - zatím nedožitých osmdesátin. I když si velmi vážím přátelství a bratrství těch, s nimiž jsem kráčel společnou junáckou stezkou, rozhodně bych si nepřál, aby mé narozeniny byly spojeny s jakoukoliv organizovanou akcí. Moc Tě prosím, abys v okruhu své působnosti přesvědčil společné přátele, že táta Plajner bere za své Bezručův vzkaz: ,kaj naroda mnoho je, tam pustevnik nepude'. Nejsem žádnou významnou osobností a mé jméno je nerozlučně spojeno s Junákem, jehož činnost je hodnocena rozpačitě. Z jedněch pozic odmítavě, jinak sympaticky... Proto podobně jako Bezruč odjedu v oktávu svých narozenin někam na odlehlé místo a vzpomenu všech, kdo mi byli v životě blízcí...

Určitě se vypravím také na Ivančenu, ale zase sám, nebo v takové společnosti, v takovém doprovodu, jaký jste mi poskytli Ty a paní Vlasta.

Vím, že mnozí bratři chystají pro mne překvapení. Budu vděčen za almanach vzpomínek, karikatur a fotografií, přijmu s povděkem i zhodnocení mé práce na poli mimoškolní výchovy mládeže, ale ať mi to bratři pošlou poštou a neorganizují návštěvy!...

Budu-li tělesně i duševně fit, poslal bych Ti v příštím roce v období dlouhých dní a krátkých nocí pozvání ke schůzce ve Frýdlantu, odkud bychom vyrazili sami dva - tři na Ivančenu. Rád bych tam vystoupil poklonit se památce těch, kdo se svobody nedočkali a také bych chtěl trumfnout Bezruče, který v mém věku již na Lysu nevystoupil. Souhlasím s tím, co napsal o sobě:

,Co rok na Lysu - úkol náš!

Až pustíš vpřed turistů smečku,

až raz tu Lysu vynecháš,

to bude s tebou zle, stařečku!'

Tak, milý Barone, dobré zdraví ...a opětovná prosba: Ochraň mne od okázalostí.

Bratrsky Tvůj

Rudolf Plajner"

A tak při pobytu v Holešově počátkem července 1981 přijal gratulace svých žáků maturitního ročníku 1938, jímž byl víc než dlouholetým třídním učitelem.

Také od bratří dávných spolupracovníků dostal před odjezdem na tradiční objížďku, jemu i všem ostatním milých míst v okolních horách, album fotografií a obraz panoramatu Hostýnských vrchů, dílo ředitele Bráneckého. Měl z něho velkou a neskrývanou radost. Vždyť mu připomínal třicet nejlepších let prožitých v Holešově. Několikrát se k němu v dopisech vracel: "Pověsil jsem si jej proti psacímu stolu, takže naň vidím i při práci..." Jindy zase: "Dnes jsem - inspirován obrazem - vyšel podle trati, kolem cihelny, Thomastikova sousoší na Křídlo ...ach, jak ty dálky lákají..."

Splnilo se i jeho přání uctít památku našich obětí za okupace položením kamene k mohyle na Ivančeně. Vyjeli jsme z Holešova, ve Val. Meziříčí se připojili bratři Jacík a Šaman. Zastavili jsme se ve Frenštátě, prošli Svojsíkovou alejí, postáli u památníčku jedné z posledních našich obětí okupace Marušky Zbavitelové, stavili se pozdravit sestru Béšé a pokračovali do Frýdlantu a Malenovic.

Výstup i sestup absolvoval br. náčelník bez potíží, vzhledem k věku obdivuhodně. Nikdo z nás tehdy netušil, že to byl jeho výstup poslední.

Večer po návratu, šťastný a spokojený, vracel se k výstupu a srovnával: "Předloni to ale bylo lepší. Letos se to moc táhlo. Je ten Šaman na tom tak zle, nebo jenom zesílel a zpohodlněl?" MUDr. Šaman měl obavy, aby srdíčko br. náčelníka se příliš nepřetížilo, a tak každou chvíli simuloval vlastní únavu a museli jsme chvíli postát i posedět. Také fotografoval a filmoval a měl tedy i co nést. V brašně nesl i příslušné medikamenty a injekční stříkačku. Co kdyby! Opatrnost, i když se ukázala zbytečná, byla na místě. Již sám věk k opatrnosti nabádal a mimo to před třemi lety měl menší potíže a byl vyšetřován na klinice s bratrskou péčí univ. prof. MUDr. Josefa Charváta. a že jsme lhali? Byla to "pia fraus" - svatá lež, která je lékaři dovolena, i když je skaut.

Od bývalých spolupracovníků - skautů dostal k osmdesátce almanach, sestavený z příspěvků starých odchovanců hnutí a pamětních fotografií. To jednou zvonil telefon: vzpomínkové album." ..."Tak jo, a kdy bys to chtěl?" "Včera! " zněla klidná a stručná odpověď. a bylo po jednání. Žádná dohoda, žádná porada, prostě každý to musel pochopit a pochopil po svém. Proto některé příspěvky mluví o něm, jiné ho oslovují.

Titulní list s lilií, osmdesátkou, daty a jménem jubilanta. Na prvém listě: Malá gratulace k osmdesátce:

My všichni, kteří jsme se podíleli slovem i činem na tomto způsobu gratulace, který se zdá poněkud kostrbatý, přejeme Ti z celého srdce i za všechny ostatní ještě hodně a hodně zdraví, skautské houževnatosti, stále a daleko vidoucí oči a neutuchající žeň Tvých myslících rukou.

Se stiskem levice

senior družiny RP

Po úvodní básni Rudyarda Kiplinga následovaly příspěvky starých a blízkých spolupracovníků br. náčelníka. Z nich uvádím krátké úryvky:

Akademik MUDr. Josef Charvát, Dr. Sc. universitní prof. UK:

nám přibylo let - jemu je 80, mně jde na 84. Ale oba jsme zůstali věrni Svojsíkovu odkazu a junácké myšlence. Pro mladší zůstal dodnes skautským Tátou. Pro mne je přítelem, který se může hrdě ohlédnout na svou minulou činnost. Upřímně mu přeji filosofický pohled do dalších let.

Doc. Dr. Ladislav Filip - Brácha, Poděbrady:

Milý Táto! Jsi matematik a ještě lepší učitel. Proto pochopíš můj příměr, plod mé tesařské matematiky - lepší jsem nikdy nesvedl. Krátkost doby, kterou jsem s Tebou strávil je nepřímo úměrná mé lásce a úctě k Tobě, Tvé práci i dílu ...

Ivan Mikšovič, Praha: Náčelník rozzlobený.

Já vím, nebudete mi to věřit. Klidný, vyrovnaný, usměvavý, tak ho zná kdekdo. Tak jsme ho poznali i my během té dlouhé cesty přes Prahu a Paříž ...(energická vystoupení proti nesprávnému jednání našich v cizině)

Ing. Alois Štefka - Lujzek: Po padesáti letech. velkou osobností a vědeckou autoritou, jako vedoucí oddílu nám byl tím nejlepším vůdcem a vychovatelem. ...vedl nás k lásce k přírodě, k lidem, vlasti ...sledoval naše problémy ve škole i v našich proletářských rodinách... byl nám velkým vzorem a příkladem člověka vysoce mravného a ušlechtilého ... Po maturitě mně pomohl zvolit si mé budoucí povolání, sledoval mne a podporoval morálně i hmotně po dobu studií na vysoké škole. Vždy se zajímal a zajímá o moje osudy na poli odborném, společenském i rodinném...

Dr. Antonín Sum, Praha: ...Ani pro člověka, který se běžně zabýval psaním, byť i zcela odborných záležitostí, není příliš snadné soustředit se na tak dlouhé období, jakým je téměř padesát let, a v kratší úvaze hodnotit význam osoby tak vzácné a významné, jakou je Táta Ruda Plajner... ...Lze se tedy divit, proč jeho osobní přínos oceňují i vedení SSM, stranické i státní orgány, proč jeho vlastnosti a práci hodnotil president ČSSR Řádem práce? ...Rád bych v závěru vyzdvihl ještě jednu, podle mého soudu nesmírně závažnou okolnost ze života Táty Plajnera - on nebyl a není sám - po celá léta stála a stojí dodnes po jeho boku vzácná žena, která mu poskytovala v mnohých i složitých a těžkých dobách pomoc, podporu a zázemí. Myslím, že stejný dík, který dnes předáváme našemu milému Tátovi Plajnerovi, patří i jeho ženě, jíž také vyslovujeme svou úctu všichni, kdo je známe. Úctu a dík za to, co udělali, i za to, co dali jiným - a nebylo a není toho málo.

MUDr. E. N. Šumavská Vichřice:

"Obdiv a úcta ryzímu charakteru. ,Hlubší životní zkušenost zapřísahá mládež, aby myšlenky, které ji teď okouzlují, pevně podržela po celý život. V mladistvém idealismu dohledá člověk pravdy. V něm vlastní bohatství, které nemá vyměnit za nic: Albert Schweitzer.

...Jsou pojmy máme po dlouhou dobu, než se nám podaří poznat jejich skutečnost. Staneme-li posléze tváří v tvář skutečnosti, jejíž pojem jsme již dlouho znali, je nám náhle úzko, strašno nebo sladko. Jsme opojeni povahou či podobou tohoto skutečna, které svému pojmu, či vlastně našemu pojmu, o něm odpovídá, nebo jej dokonce překonává.

...Ať jsem viděla Tvou optimistickou tvář kdekoli a slyšela Tvá rozvážná slova, vždy jsem si říkala v duchu s filosofem Senekou: ,Ty si myslíš, že takovému muži dav mohl spáchat křivdu tím, že s něho strhl togu, že potřísnil jeho svatou hlavu svou slinou? Mudrc je bezpečný, ani křivda, ani pohana se ho nemůže dotknout.'...

Dovol tedy, vážený a milý bratře náčelníku, abych Ti nejen za sebe, ale za nás jihočeské skautky mohla vyslovit přání k Tvému vzácnému jubileu: mnoho zdraví a dosavadní svěžest těla i ducha! a zároveň poděkovat za Tvé nezměrné úsilí a práci pro skautskou myšlenku, která se stala Tvým životním posláním. Duch dosud vždy zvítězil nad mečem, a tak věř, milý bratře náčelníku, že Tvé dílo zůstane nesmrtelné a nepodlehne ani ohni ani meči!

S pocitem hluboké úcty Ti na dálku tisknu levici!

Šumavská Vichřice"

Jaroslav Pobuda - Čerkes: Vzpomínka na setkání ve Volyni.

Václav Kuneš - Bidlo: S náčelníkem na Vyšehradě.

Ing. Antonín Vémola - Baron: Osobnost br. Plajnera a jeho podíl na rozvoj skautingu v Holešově.

"...Byl tedy br. Plajner uznávanou autoritou jako profesor a pedagog, byl neúnavným propagátorem skautingu a junáctví, k němu se chodilo na radu se všemi problémy...

příchodem, dal hnutí pevnou organizaci, náplň a svou ústřední autoritu.

Stejně jako ve skautingu, tak i v odbojové činnosti za okupace se všechny nitky k němu scházely a od něho vycházely."...

Také rada MěNV v Holešově zaslala RNDr. Rudolfu Plajnerovi pozdravný dopis a vyjádření díků za práci, kterou pro město vykonal.

Jeho narozeniny byly vzpomenuty ve skautském světě i v cizině. I v daleké Kanadě. V Torontu - Ontario byla v kanadských listech v rubrice Skautská hlídka otištěna fotografie br. náčelníka a jeho životopis.

V létě 1981 strávil deset dní na Šumavě a oslavil s volyňskými a šumavskými na chalupě a v šumavské přírodě své osmdesátiny. Rád na tento pobyt i s paní vzpomínal, stejně jako Šumavská Vichřice, Bidlo, Čerkes a ostatní.